Toto fórum bude uzamčeno, své příspěvky pište do nového fóra: http://lukostrelec.cz/subdom/forum/

[Nathanael]

a já jsem to tipnul hned a správně kdo si do našeho Lucínka rýpne a jak

[Mysa]

všichni vegetariáni, co znám, nemají na výběr. Jsou fyzicky slabí a je pro ně lepší nikoho zbytečně neprovokovat

[Lucínek]

[Nathanael]

No jak na to koukám, tak se nám to tu dosti rozrostlo.
Vše co se týká boje je tu obsaženo správně.Ale jsou to jen všechno Válečníci, vrazi a i v jistém smyslu bojovníci.
Děkujem Palivče

A to co se týká Bojovníka a bojování bez násilí tu je také obsaženo
že Imago?

Tahle debata by se mohla teď táhnout do nekonečna a pokaždé by se něco někomu nelíbilo.
Pojďme to pomalu ukončit a ten kdo si z toho něco bude chtít vzít, tak věřte že vezme.

No...vlastně si pište, ale žádné dohady atd. ju?
Děkuji

[SanDuro]

No vidite, ja jak jsem zminil pred svym velikym sefem ze strilim z luku, hned mi chtel jeden koupit na firemni naklady a dodat mi ho i se seznamem vhodnych tercu. Pry posle jen fotografie, hlavne nejmenovat.

hihi
San

[Palivec]

"Bojovník je dle mého spíše hypotetická osoba nebo cíl osobního rozvoje (např. ve filosoffi SEBU), tedy někdo, kdo bojuje spíš sám se sebou než s někým druhým."

No já nevím, mě se právě tohle nelíbí. Osoba, pracující na osobním rozvoji je například jogín, mystik, nebo prostě osoba pracující na osobním rozvoji. A osobní rozvoj - pokud se tím myslí rozvoj osobnostní, nebo duševní, nebo duchovní, nebo jak to správně nazvat, nemá nic společného se schopností zabíjet. Stávalo se, že osoby profesionálně zabíjející jiné lidi si vyporacovaly určité zásady, díky nimž skloubily to cvičení v zabíjení s osobnostním rozvojem, ale prakticky vzato je mnohem jednodušší a účinnější použít jinou cestu.

Na druhé straně, jak už jsem řekl, schopnost zabíjet lidi se hodí, protože tento svět je světem konfliktu a zla. Pokud ovšem nechceme propadnout zlu, nesmíme v zabíjení a ve schopnosti zabíjet najít uspokojení, obdivovat ho a glorifikovat ho. Proto nemůžu jakoukoli "cestu bojovníka" akceptovat. Naučit se bojovat zajisté ano, ale nedělat z toho něco posvátného. Naučit se bojovat je asi stejně na výši, jako naučit se porazit zvíře a vykuchat ho a "rozbourat" na maso. Je to zhruba stejně ušlechtilé a obdivuhodné. Občas se to musí udělat, teče při tom krev, a živá bytost zemře a trpí. Jsem ale všežravci, maso bohužel potřebujeme, takže není vyhnutí. Jsem rád, že to za mě dělají specialisti (řezníci), ale to neznamená, že by to pro mě byli hrdinové hodní obdivu a následování.

Ad SEBU a další školy, cvičení s cvičebními pomůckami ve tvaru historických zbraní není boj, je to hobby, které člověka udrží ve fyzické kondici, takže v tom nevidím žádný problém. Předpokládám, že členové SEBU nikdy nikoho nezabili a Bůh dá nezabijí, a krom různých cvičných soubojů a řekněme hospodských bitek nebojovali (na život a na smrt), takže to nejsou bojovníci, ale normální lidi, co mají specifického koníčka. Kdyby běhali, cvičili parkour, učili se prát beze zbraně nebo lezli po skalách, asi by se při tom tréninku fyzičky naučili něco spíše použitelného v praxi, ale baví je prostě tohle a je to tak naprosto v pořádku.

[Josh]

Bojovník je dle mého spíše hypotetická osoba nebo cíl osobního rozvoje (např. ve filosoffi SEBU), tedy někdo, kdo bojuje spíš sám se sebou než s někým druhým. Všechno ostatní jsou válečníci.
Palivec se podíval na problém z trochu jiného úhlu a nedá se než souhlasit. Bylo to samozřejmě o bahně, krvi, hladu, nemocech a nepříjemném umírání.
Je tu ale drobné ale ... Na problém násilí v dějinách se nedá nahlížet optkou současnosti. Je celkem jasné, že i ten sebekladnější středověký hrdina je z dnešního pohledu řezník non-plus ultra. Pobití části francouzských zajatců Angličany u Azincourtu nechalo chladným soudobé francouzské kronikáře, ale způsobilo těžké ujímání novodobým badatelům, zejména anglickým. Pokud některá středověká nebo starověká říše zažila delší období mírového rozkvětu, vděčila za to buď silné armádě nebo na tu dobu anomální vojensko-politické situaci.
Historie je často psána "na objednávku" a tudíž notně idealizovaně, ale v reálu přežití jedince i říše často záviselo na schopnosti včas tasit meč nebo dýku a bodnout do toho správného břicha nebo zad.
O "historických" velkofilmech nemá cenu mluvit, je to taková pohádka pro dospělé, která kromě upravených reálií obvykle nemá s realitou nic společného, včetně toho, že zastává naprosto mylnou (byť politicky korektní) pohádkovou představu o automatickém, byť někdy klopotném vítězství dobra nad zlem.
Samozřejmě že půlhodinový souboj (těmi strašně těžkými obouručními meči - víš Marie, ono to váží kolem 20 kilo, já jsem silněj chlap, ale todle bych teda nedokázal) je divácky daleko vděčnější než ono realistické "jak zemřít dvakrát za 15 vteřin snadno a rychle", nehledě na ta střeva, která po pátem šestém souboji už nejsou to pravé ořechové a diváky by dozajista nudily. Navíc humanisté filmaři nedovedou skousnout představu, že člověk je bestie a zabíjí v principu rád a tak si pomáhají již zmiňovanými berličkami o pomstě a boji za dobrou věc.
Je bohužel velkou bolestí moderní euroatlantické civilizace, že se nedostatečně poučila ze dvou světových válek. Si vis pacem - para bellum, aneb prevence nadevše! Fungující metody bohužel nelze z pseudohumanistických hledisek použít, ale nikdo nepopře fakt, že vypálená vesnice žádného partyzána nepodpoří, případně že na jaderné poušti těžko někdo postaví továrnu na bakteriologické zbraně nebo výcvikový camp pro teroristy.
No ukončím to optimisticky s odkazem na východní bojová umění (následující citát pochází ze školy Wing-Tsun), která se často blíží shora uvedenému pojetí bojovníka. "Mistr vkročí do místnosti a vyřeší problém jediným úderem neozbrojené ruky. Mistr mistrů rozpozná problém přede dveřmi a do místostí nevstoupí."

[Pája1111]

[Mysa]

A bojovníky , jako sociální zařazení. Jako trubci u včel.

[Palivec]

Odděl od toho rituální samčí potýkání (to nevede k smrti nebo k zmrzačení, leda nešťastnou náhodou), které slouží pro určení hierarchie v tlupě nebo získání samice, a dej se do toho. Docela rád se poučím.

[Gator]

Zajímavá úvaha Palivče, to s tím biologicky podmíněným odporem. Odolám pokušení reagovat hned, těším se, že si o tom o víkendu počtu a popřemýšlím. Tuším někde škvíru.

[Nathanael]

[Palivec]

Přítel Gator zde uhodil hřebík na hlavičku, ale dovolím si lehce oponovat, byť toliko v jediném bodě. Troufal bych si odobecnit ten princip dobra a zla - neb, ač je ve skutečnosti definice dobra a zla skutečně relativní, pro tento případ nám, dle mého soudu, velmi dobře poslouží, řekněme, biologická definice dobra či zla. Dobro ztotožníme s prospěchem lidského stáda, smečky, tlupy, a pak nemůžeme než dospět k názoru, že zabití a zmrzačení člena této smečky je pro smečku neprospěšné.

Zde samozřejmě narážíme na další problém, a to, co pro nás ještě bude tou smečkou.

Ale u zdravého živočicha - opravte mě, pokud se mýlím - je přirozenou reakcí na pohled na mrtvolu nebo umírání jedince stejného druhu šokující a děsivý. Je to důsledek pudu sebezáchovy. Tamten umřel, hrozí tu nějaké nebezpečí mému druhu, radši pryč -> strach, šok.

Takže i bez vymezování rozsahu smečky se dá tvrdit, že pohled na smrt nebo mrtvolu člověka by nás měl zcela přirozeně děsit.

Zabitím člověka si navodíme příčinu tohoto šoku a děsu. Ostatně reakce osob, které nejsou zvyklé či naučené zabíjet, na smrt způsobenou jimi samými, skutečně je šok a děs.

Z toho opět plyne, že psychicky normální člověk by měl cítit k zabíjení přirozený odpor a považovat ho tedy za zlé a nežádoucí.

Smutný paradox potom je, že jedinou spolehlivou obranou proti zabijákovi vlastního druhu je vlastně jen jeho zabití, takže pokud bojujeme, vyháníme čerta ďáblem, a měli bychom si toho být vědomi.

Tím chci doložit svoje předchozí tvrzení, že i když je násilí nutné jako forma sebeobrany, zůstává násilím, a i vítězný boj v sebeobraně by neměl být oslavován, naopak, měl by u člověka nezaneseného nepřirozenými předsudky působit děs a odpor.

A ono tomu skutečně většinou je. Mnozí lidoví hrdinové jsou překvapeni tím, že když budou bránit oběť nějakého (pouličního) násilí, nesetrvá - na rozdíl od akčních filmů - oběť na místě aby jim projevila vděk, nebo aspoň svědčila v jejich prospěch. Naopak, oběť se dá v souladu se svou zdravou přirozeností ihned na útěk z místa konfliktu, pryč od násilí a místa, kde byla ohrožena. Takže konáte-li lidové hrdinství, vašim motivem budiž jediný správný motiv, a to zastavení násilníků, kteří jsou díky tomu, že se nesetkávají s odporem stále drzejší, nikoli očekávané ocenění a vděk ze strany oběti. Ta vezme roha, jak jen to půjde.

[Komtur]

Sdílím tvojí skepsi, naštěstí se občas objeví někdo, kdo přakvapí.

[Gator]

Máte pěknou diskusi. Skoro si říkám, jestli se mám do toho plést. Ale protože bych to možná vydržel dneska, ale zítra už ne, tak nebudu se sebou bojovat a taky budu teoretizovat o bojovníkování.
Podle mého, násilí není samo o sobě ani dobré ani špatné. Tak jako většině ostatních aktivit mu znaménko propůjčuje až to k jakému cíli směřuje. Nejhorší na tom je, že naše schopnost posoudit ty cíle je velmi omezená. I když se to zdá někdy jednoznačné, čas někdy ukáže náš směšný omyl.
Adorovat proto produktory násilí, je stejně hloupé, jako adorovat skoro cokoliv co člověk vyprodukoval. Jsem skeptik pokud jde o člověka.

[Palivec]

Když já mám dojem, že jsem nepochopen. Jak jsem psal, násilí jako sebeobrana je v pořádku. Ale adorace násilí a adorace těch, kteří se ho dopouštějí, ať už amatérsky, nebo ještě hůře profesionálně, je špatná. I adorace násilí provedeného v sebeobraně.
Nechci bojovníka s aureolou svatosti. Což je přesně ten bojovník, co se probírá zde, mám ten pocit.

[Mysa]

myslím Libore, že pokud nejsi psychopat, tak čím více se na konflikt připravuješ, tím je nepravděpodobnější. Další překážkou taky bude vzrůstající věk, který zhusta souvisí s nárůstem rozumu. Alespoň já osobně jsem už asi tři roky nikomu hlavu nerozbil. Ani ženu jsem si přez koleno neohnul

[Komtur]

Souhlasím s Palivcem, mám o násilí a válčení stejné mínění. Myslím ale, že "bojovník" z tohoto fóra byl opravdu myšlen jako bojovník proti zlu, za pravdu, za spravedlnost, vyznačující se spíše morálními a charakterovými vlastnostmi. Hrdina může být člověk, kterému se násilí bytostně hnusí, ale v zájmu dobra se obětuje a pár lidem rozpárá břicha a oseká hlavy, protože to s nima zkrátka jinak nejde. Udělá tím spoustě lidí radost, předejde páchání ještě většího zla a pak je mu z toho třeba doma blbě.
Připadám si v tomto taky trochu schizofrenní. Skutečně můžu říct, že nesnáším násilí, agresivitu a podobná úchylná chování, ale mám rád zbraně, sbírám je a učím se s nimi zacházet. Když se s podobným chováním dostanu do střetu, tak se nedokážu "neprotivit zlu násilím" a naopak se snažím to zařídit tak, aby se hříšníkovi v jeho velkém utrpení dostalo prozření. Prostě udělám něco, co bych normálně považoval za ono úchylné chování. Tím chci říct, že je to hrozně relativní. Stále mezi námi je spousta zmrdů, v jejichž chování je ono krystalické zlo (tj. způsobují bezdůvodně utrpení ostatním bytostem) a potíž je v tom, že jediné čeho se bojí je opět jen utrpení. To znamená, že na obou stranách jsou stejné zbraně: násilí, bolest, psychycké utrpení, likvidace atp. Nedovedu si představit, jak se dá za stávajícího stavu věcí bojovat láskou.

[Palivec]

Zde jsme v podstatě ve shodě, s jediným dodatkem: v dnešní době si pod pojmem "příprava na boj" v žádném případě nepředstavuji, proboha, nácvik šermu! Cvičení s jakýmikoliv divadelními rekvizitami, či sportovními pomůckami, napodobujícími meče, je hobby.

Nácvik boje je boj beze zbraně, a střelba z moderních palných zbraní. Přičemž boj beze zbraně slouží v případě, že jsme nuceni k pošťuchování se v hospodě, zaskočeni Romskými koledníky, nebo když se v reálné bojové situaci potřebujeme probít k palné zbrani.

Nicméně, největší duležitost má střelba z palných zbraní. Ta je navíc, jako zábava pro gentlemany a učence, doporučována mnohými kapacitami z blažených dob předpoliticky předkorektních.

Lukostřelba je i pro mě hrou na atavistickou strunu, je to realizace vrhu šikmého, k němuž máme jako samci druhu homo sapiens údajně vyvinuté nějaké mozkové centrum, a dříve jsme ho používali k lovu. Je to v principu podobné házení šipek. Jen se to neodehrává v zahulené putyce, a člověk se vhodným způsobem fyzicky namáhá.

Dodávám, že jsem kdysi v nějakém ženském časopise mezi třemi kaloricky nejvíce vydatnými sporty nalezl šerm, lukostřelbu a horolezectví. Je pravděpodobné, že autor článku měl na mysli šerm sportovní, protože tam se neustále hodně rychle pobíhá vpřed a vzad.

[Mysa]

Velice pěkné příspěvky příteli Palivče. Neustále jsem lákán ke kontaktnímu šermu , ale když ty šermíře vidím se sárdrami.....Nevidím jedinou výhodu takovéhoto trávení volného času. To si může dovolit někdo, koho živí maminka, nebo ruce nepotřebuje. Glorifigované hrdinství považuji za patologický jev, většinou související se špatným odhadem, nebo sociální poruchou. Ačkoli jsem pozdní dětství trávil na tanečních zábavách se židlí kolem krku, myslím že v reálném životě je situací ,kdy prostě není vyhnutí ,minimálně. A když se kouknu na frekventanty různých kurzů bojových umění a kurzů přežití, bývají to většinou osoby fyzicky velmi slabé, nebo skutečné gumy. Typ sportovec či duchovní veličina je celkem vzácný Myslím, že v dnešním světě mě více ohrožuje úředník FÚ , než lupič a vrah s mečem, či halapartnou. Střelba z luku pro mne neznamená bojovou přípravu, ale atavismus , stejně jako pečení buřtů na ohni a táboření u vody

[Palivec]

[Palivec]

U těch kluků je to podle mě nabrané z okolí. My jsme tou glorifikací násilí a armády obklopeni na každém kroku, a pak není čemu se divit. Já tomu taky podléhám, i když si to snažím uvědomovat, ale jsme potomky generací lidí, kterým vymývali mozek tím, že voják je hrdina, a kteří si pamatují, že pán a jeho drábové mají meče a zabíjejí lidi.
On ten meč vypadá krásně a romanticky... ale proč vlastně? Znám dost lidí (zejména žen) co obdivují krásu mečů, ale hnusí se jim moderní palné zbraně. Dokonce se jich děsí. A přitom je to principielně totéž. Jenže statečný princ na bílém koni má meč, a ne samonabíjecí pistoli.

Srovnej (a to jsem vybral relativně hodně hezkou pistoli):





Nezavrhuju v žádném případě boj jako takový, člověk se musí umět bránit. Ale je zapotřebí o boji mluvit bez přikrášlování. Boj je špinavá a bolavá věc, a i ten, co vyhrál, dostane vždy nějakou ránu, a je lepší nebojovat, ale nejsem naivní pacifista. Nicméně zásadně odmítám tu mysticko romantickou aureolu kterou mnozí postavě "bojovníka" dodávají, aby se přesvědčili, že záliba v metodách, jak zabít člověka, je něco lepšího, než je. Stokrát lepší je člověk, co umí něco tvořit, než ten, co umí hlavně nebo pouze ničit a zabíjet. Jenže o dobrém kuchaři nebo tesaři nenatočíte úspěšný dobrodružný nebo akční film.

Ad boj sám ze sebou atd., to je zase to samé, manipulace se slovy. Zbavit se lenosti a špatných návyků nemá se zabíjením a agresí nic společného. Je to věc soustředění a vůle.

[Palivec]

Nicméně, zpět k tématu. Proč si vlastně glorifikujeme a různými eufemismy zdobíme tak navýsost odpornou činnost, jako je boj?

1. Nedokážeme si už jasně a přesně uvědomit, co to vlastně boj je. Že je to činnost směřující k rozbití a zničení těla jiného člověka - ať už holýma rukama nebo k tomu zvlášť určenými nástroji - aby ten člověk zahynul, nebo byl zmrzačen či paralyzován bolestí nebo šokem natolik, že se nedokáže hýbat a bránit se, nebo vzdorovat.

2. Díky masáži médii a "uměním" máme o boji zkreslené představy. Boj není zobrazován tak, jak reálně vypadá jednak proto, aby se diváci (často děti) nezhrozili, a jednak proto, aby se lidem vštípily mylné představy a oni se snáze nechali zmanipulovat k válčení. Válka, jak všichni vědí, je děj, kdy většina zahyne proto, aby se menšina ještě více obohatila.
Normální soudně uvažující a bez předsudků smýšlející člověk se válce pochopitelně vyhne. Proto je mu úmyslně podsunuta umělá a naprosto nereálná představa, že válka je něco vzrušujícího, hrdinského, a žádoucího. Vzniká idiotský předsudek "hrdiny". Hrdina je ten, kdo nejlépe zabíjí. To co padá na plátně nejsou živí lidé, ale abstraktní figury.
Zajímalo by mě, jak by to vypadalo, kdyby ke každé anonymní mrtvole, co hrdina složí, film zobrazil i krátký životopis a fotky z dětství.

3. Člověk má dojem, že když bude umět lépe zabíjet a mrzačit lidi, získá si respekt (tak jak to viděl ve filmu, viz výše). Pravda je taková, že bude budit strach, a mylně to zaměňovat za respekt, nedejbože za náklonnost či dokonce lásku.

4. S tím souvisí i další blud, šířený spotřebním uměním: "staňte se dobrým zabijákem a konečne sbalíte holku".

Fakt je, že narozdíl od lidí, co prostě žili v nebezpečném a nepohodlném světě už nevnímáme realitu a věříme fikci, místo abychom si uvědomili, že zabíjení lidí je odporné a nebezpečné a nežádoucí, a cenili si jednoduchých radostí, jako že jsme v teple, klidu, nemáme hlad, většinu našich nemocí někdo vyléčí a postará se o nás, prostě že nám ti, co dřeli a chípli ve špíně, bolesti a bídě před nmoha generacemi vybudovali svět, který by se jim zdál podobný ráji, a kdyby jim někdo vyprávěl o bojovnických ctnostech a slávě boje, asi by si klepali na hlavu, co nám to kdo nakecal - jaké dobrodružství, když vás někdo může na celý život zmrzačit, nebo zabít, ale ne tak pěkně a čistě jako ve filmu, ale v hrůze, bolesti, krvi, vyhřezlých vnitřnostech, a nijak zvlášť rychle.

Hodně lidí zaměnňují ten děs z boje a války s pokryteckými pózami, do kterých si stoupají filmoví "hrdinové" abychom jejich mordnování podle scénáře lépe tolerovali. Nechápou, že v tom byl reálný děs člověka, co šel po louce, která měla během pár minut prosáknout krví, a jeho fungující a zdravé tělo se mělo velmi bolestivou cestou změnit v rozbitý, zmasakrovaný a škubající se kus masa.

Dovedete si to představit? Držíte pušku, jdete a ne že byste se báli této možnosti, prostě víte, že to je naposledy, co je vaše tělo vcelku. Co zažíváte pocit chůze a dýcháte a bije vám srdce. Že za chvíli nebudete mít nohy, že budete mít v prsou díru a budete se dusit vlastní krví, že se budete snažit nacpat si do břicha střeva vyteklá do bahna pod vámi, že to tělo, které jste ráno oblékali a fungovalo, už fungovat přestane, někdo jiný - nějaký BOJOVNÍK - vám ho rozbije. Nikdo vám nepomůže, zůstanete sami a umřete.

[Palivec]

Shodou okolností se ten Norský film, který mám samozřejmě na mysli, jmenuje anglicky taky Pathfinder. Osobně se mi na něm neskutečně líbila jedna věc - ten šílený šok a nepochopení lovecké komunity, že může být někdo tak perverzní a nepřirozený, a zabíjet LIDI!

[Mysa]

přítel Palivec nejspíše mínil níže zmíněný Norský film a ne Americký běčkový brak. Jak ostatně velí soudnost

[Nathanael]

Palivec - Bojovník není totéž co válečník, nájemný vrah atd.
Pojem bojovník bych já bral a beru a budu brát, že je to o úplné jiné věci....viz asi tak 6 prvních článků a dále.

Ale i tak díky za názor

[Palivec]

Ještě k tomu filmu 300 - velký zklamání, sice se to snaží držet toho komiksu (který je výborný), ale tu atmosféru to nemá, a hlavně postava královny Gorgó a její mikropříběh nic moc. Jinak osobně bych se jednoznačně zařadil k Athéňanům, to byla v podstatě domobrana, což je podle mě ideál, bohužel v dnešní době nerealizovatelný... asi.

[Palivec]

Ha, film Stopař je skvělej film, pořídil jsem si orig DVD a jsem tomu rád.

Jinak k tématu: bojovník je člověk, co se rozhodl živit zabíjením ostatních. Viz čuděsové ze Stopaře. To byli pane nějací bojovníci.
Čili voják, žoldnéř, rytíř, samuraj, prostě pořád jedna a ta samá svoloč. Profesionální zabiják, jehož řemeslem je zabíjení lidí, a v tomto řemesle se taky zdokonaluje, a zaobalil si to zhusta různou mystikou.

Osobně je mi sympatičtější například lovec, který zabíjí zvířata kvůli jídlu, nebo řemeslník, měšťan, který se věnuje své tvůrčí práci, ale krom toho má taky v koutě kůsu nebo na zdi kuši či ručnici, aby mohl případně bránit to, co vyrobil, a svůj domov, před bojovníky, kteří se v podstatě živí buď lupem nebo raketýringem ("já tě budu chránit a ty mě budeš živit, a kdybys mě náhodou nechtěl živit tak ti fakt nemůžu zaručit, že se ti něco moc zlýho nestane").

Nedělám si iluze o ctných rytířích, co chrání slabé a bezmocné, každý správný rytíř chránil především zájmy svého pána, který ty slabé a bezmocné povětšinou dřel z kůže, ale s jejich ochranou se nepřetrhl, pokud by mu zrovna nehrozilo, že se mu z nich pak už nic dalšího vydřít nepodaří.

Na boji a zabíjení není nic ctnostného a povznášejícího. Je ovšem dobré to umět, aby se člověk dokázal ubránit před loupeživými lotry všeho druhu.

[Oromis]

jo,to máš recht.. sem tuhle srandu viděl eště než to šlo do kin. mě se to teda moooc líbilo páč mam rád bitvy. akorát mě rozbíjely ty peršanský šípy.. kdo by se s tim sral
_________________
ave Oromis

[Mysa]

abyste byli v obraze,co to bylo za chlapíky,pokud to nevíte,tak slavný Maratonský běžec neběžel v trenýrkách a keckách.Za dva dny naběhal 260 km,pak celý den bojoval v bitvě,pak běžel 42,5Km v brnění do Athén a pak umřel.A to,na rozdíl od Sparťanů nebyl profík.Peršani měli skutečně pech.Já s nimi muset válčit,tak zahodím šavličku a prchám a prchám