Je to tak.Zostaviť dobrú učebnicu je umenie.Aj tak najlepším učením , je priamy kontakt s cudzojazičníkmi. Poslať dieťa na pol roka do zahraničia , kde je nútené hovoriť ich jazykom , je úplna bomba. potom, už sa môže učiť poučky.
Alwy, ktorýže zlepenec národov sa snaží až tak šovinisticky , že každé ráno vyťahuje hádam aj v škôlkach vlajku, posvätne -skoro ako hitlerovci s vystretou pažou - sa drží za srdiečko a podobné chruňoviny ? _________________ J.
Registrace: 12.7. 2009 Příspěvky: 2333 Bydliště: Severni Karolina USA
Zaslal: pá únor 10, 2012 10:47 am Předmět:
Jazykum se clovek musi ucit, kdyz je mlady a 40lety nikdy se nic nenauci ty staty co uci jazyk deti od 1 tridy dosahuji velkych uspechu...Dokonce i mladsi deti v Rakousku si deti Ceskych emigrantu hrali na piskovisti z Vietnamci se stejne starymi detmi a tak prisly domu s vietnamskymi vyrazy .....Cornus je starej ,ale jeho deti maji sanci ,to same deti Lucinka atd.
Registrace: 11.10. 2008 Příspěvky: 263 Bydliště: Praha
Zaslal: pá únor 10, 2012 10:17 am Předmět:
cornus napsal:
Stejne sme dobrí keď sme sa dokázali naučiť taký ťažký slovanský jazyk.
Nechápem len prečo mi nejde naučiť jednoduchú angličtinu.
Lebo učebnice cudzích jazykov napísané slovanskými jazykovedcami sú písané zbytočne zložito - aký pán, taký krám. Videl som angl. učebnicu nemčiny a francúzštiny - to bolo niečo úplne iné. Síce si človek neosvojil na začiatku hneď všetky možné kombinácie jednej záležitosti, ale naučil sa tie najbežnejšie a postupne mu docvakol zvyšok akosi automaticky bez veľkého úsilia a ešte to bolo aj zábavné. A tiež by som sa vyhol učebniciam-kompilátom, kde je nadrbaných milión farebných obrázkov(zaberajúcioch len priestor na strane) a každá kapitola je úplne o niečom inom. Dobré učebnice píšu machri a tie majú jednu dejovú líniu, ktorá pokračuje celou knihou (napr. detektívny príbeh) - tým je to aj zaujímavé, a obrázky slúžia len ako pomocka pre predstavu prebiehajuceho deja (len kreslené kontúry, žiadne vyfarbovačky, čo rozptyľujú pozornosť). _________________ Odpor je zbytečný
Registrace: 12.7. 2009 Příspěvky: 2333 Bydliště: Severni Karolina USA
Zaslal: pá únor 10, 2012 6:17 am Předmět:
Nikdo z vas nacionalistu by nemohl zit tady ,ze Jas? E pluribus unum je psano na kazde minci a tady je okolo tolik lidi az k nevire a mluvi jazyky take az k nevire a kdyby tady byli taci nacionalisti jako v Evrope tak se tady vsichni pobijeme ......Roku -68 jsem dostal lekci, nebyt nacionalista tak do nasi tridy vstoupila ucitelka co jak jsme se dozvedeli predem byla zena nejakeho plukovnika a Rusove byli vsude kolem a mi jsme ji proste ignorovali a delali bordel stale, kdyz prisla a tak ona sedela za stolkem prvni hodinu a premyslela a mi jsme delali bordel a druhou hodinu zase prisla a sama od sebe zacala vypravet jak byla obrance Stalingradu a bordel pomalu utichal ,az utichnul nebet kazdy chtel slyset vypraveni .....ona mluvila cesky i kdyz mela rusky prizvuk v reci a tak jsme se se dozvedeli ze umi asi 5 jazyku a tak jsme meli ucitelku rustiny co jsme se neucili a jak rikala ,ze kdyz nechceme, nemuze nas nutit a ze ona umi perfektne Nemecky a tak s nami vydrzela 3 roky a skutecne umela tolik jazyku na konci roku jsm jezdili na vylety a vzdy jsme ji nasly jak neco vypravi cizincum ,je zajimave ze mela co vypravet cele 3 roky o bitve u Stalingradu a jak je Nemci zatlacili az na breh reky Volhy, no stala je obrana asi 1 milion zivotu pres 95 % Rusu a jasne kazda byla presvedcena ze do zadneho zajeti nepujde a Nemci odvlekly z Ukrajiny 9 milionu zen co pouzily na vyrobe valecne masinerie a nikdo z nich se nevratil domu ......
Klincom do ich romantických predstáv je genetika.Dali si robiť rozbory a už sa tešili na tie ázijské kočovné haplogrupy a ... ejhle, chybička se vloudila. Mali tej správnej "modrej" krvy zhruba toľko čo češi , alebo Srby...
Tých kočovných kmeňov bolo tak málo oproti tu usadlému obyvateľstvu, že sa v ňom proste ropzplinuli.
Koniec koncov , len moji príbuzní z otcovej strany tvoria 80 % jednej dediny na Maďarsko/ Chorvátskom pomedzí a to tam ani pred tým nežili. Len jeden maďar si vzal dedovu sestru a odťahovali sa tam. Ešte za CK monarchie . Tá mala asi 8 potomkov a dnes je ich celá dedina _________________ J.
No , to vôbec nie je do smiechu.Tí hajlzli to neprestanú skúšať...Ak táto kríza prerastie do vojen , zasa ich máme na krku.Tak ako nás napadli pred 2 svetovou. Toto by sa malo stále mladím ľuďom pripomínať. Sú plní eurolásky, a demokracie a myslia si , že minulosť je len pre dedov a čítanky. _________________ J.
Tým , že vznikol skôr myslíš čo ? Predpokladám , že vychádzaš z toho nezmyslu, že sme sem prišli okolo 500 nl. a Čechov priviedol praotec Čech na územie neobývané oplývající strdím...
_________________ J.
Registrace: 19.2. 2011 Příspěvky: 188 Bydliště: Bratislava
Zaslal: čt únor 09, 2012 10:57 am Předmět:
Jas, pokial viem tak Arianizmus vznikol skor, v 4 stor. bol, konkrente v 325 na Nicejskom koncile, odsudeny ako hereza. Dovtedy v mnohych regionoch vratane zapadnej Europy dokonca udajne prevladal. Ale to tu vlastne vsetci vieme, ze ano
Registrace: 12.7. 2009 Příspěvky: 2333 Bydliště: Severni Karolina USA
Zaslal: čt únor 09, 2012 3:27 am Předmět:
Jedno v cem Jas mema zadne znalosti je v pouzivani jazyku a jak to vlastne do sebe zapada ,meli jsme Pax Romana co se zhroutil a ted roku 1945 mame Pax Americana napr. na Evropu bylo za druhe svetove svrzeno jen 6 milionu 500 libernich bomb a nepocitaje dalsi to je jen tak pro predstavu.......Anglictina je ze 60% latina ,nebot jak vime Britanie byla pod nadvladou Normanu a ti psali latinsky a z toho vznika staroveka anglictina a ta zanika nekdy kolem roku 1550 a ja cetl The New york times od roku 1638 jmenovalo se to the Sun a vydavaly se v Novem Amsterodamu jak tam tohoto roku bez odporu napochodovali Anglicani a jasne prejmenovali mesto tehdy asi 30 000 lidi na New York ....Stredoveke anglictine nerozumim ,ale od roku 1630 ano ,psana forma se zastavila v teto dobe ale vyslovnost se vyvijela dale a tak jsme dosahli rozdilu ve vyslovnosti a mluvenemu jazyku ...
V roku asi 1970 Americani vymysleli super computer Gray a je tehdy uz vedel ze anglictina ovladne svet a vznikne z toho takove esperanto co byl umely jazyk pochazejici z 19 stoleti vytvoreny ve snaze k dorozumeni se ,jak se zacina rozsirovat mezinarodni obchod a bylo nekolik takto umele vytvorenych jazyku a vsechny zanikly....Muj bracha o tri roky mladsi byl pro kazdou legraci a dobre si vzpominam na uzas Cechacku a kdyz jsem jednoho na vojne zacal ucit , tak jak bazanti sli kolem jeden se snazil hadat co to je za jazyk a ja pochodoval kolem stolku a rikal jsem ty jednoduche vety a ten druhy je opakoval ....
Rychle preskocime desetileti a dnes bracha maka jako u pocitacu a obcas spojime pocitace aby se mi na to podival co potrebuje opravit a ja nemam na pocitaci nic Cesky a vse je anglicky a stejne nestacim sledovat co s tou sipkou dela .....Rikal jsem mu aby ty jeho holky naucil Anglicky a tak se to ucily vlastne od kolebky a ta starsi se vratila z rocniho pobytu z Anglie a ted se snazi dodelat vejsku v Brne .....V mnoha statech sveta se uci anglictine od prvni tridy a treba v takove Indii je oficilni rec anglictina aby si vsechny ty kmeny rozumely a ono je to tam asi od roku 1960 anglictinou mluvi ci ji umi asi 2 miliardy lidi. Polovina lidi v Pakistanu umi anglicky a tak ja na Skypu mohu komunikovat temer z celym svetem .....Petagon ma na vyber svych zoldaku i Indii a to je miliarda lidi pouze penez nemaji dost ....
V súvislosti s tým by som rád pripomenul , že naši "Veľkomoravania" vôbec nepotrebovali žiadneho Cilrila s Metodom, aby sa stali kresťanmi. Už vôbec nie na písmo. To sme mali dávno. Boli tiež "protestantmi" ako Nestoriáni , ale s malou odchýlkou boli "Ariáni" citát :
Ďalším nebezpečenstvom pre katolícke kresťanstvo predstavovali herézy. Výstižným príkladom na to je ariánska heréza. Stúpenci tohto učenia videli v Kristovi len človeka a tento ich názor sa stal východiskom bludného učenia, ktoré vzniklo v 4. st. a existovalo 3 storočia. Sám Konštantín bol pokrstený ariánskym kňazom a aj jeho tretí syn bol arián. Juliánov nástupca Flavius Claudius Jovianus bol ochrancom tohto náboženského spoločenstva. Na rozdiel od ariánov nestoriáni tvrdili, že Ježiš má dve prirodzenosti a v dôsledku toho aj dve odlišné podstaty - jednu ako človek a druhú ako Boží syn. Táto heréza sa šírila predovšetkým v Chaldejsku, Perzii a Indii.
Tieto predpoklady pomali potvrdzuje aj oficiálna archeológia. Nálezom cirkevných artefaktov z pred Cirilometodejskáho obdobia nedávno nájdených (myslím , že sa stále vstavujú v Nitre) sa otvárajú dvere k zaujímavým odhaleniam. Donedávna prenasledovaný kresťania sa sami stali agresívnymi hrdlrezmi a kruto potláčali mimo iné, aj Arianistov. Ale o tom neskôr. _________________ J.
Vo vzťahu k problematike okolo Džingischána a mongolov a možného prepojenia na rusov...som našiel zaujímavý príspevok od človeka pod nikom "pátrač". Pohybuje sa na fórach s tématikou vojenskej taktiky a histórie.
Toto určite zo školy nepoznáte .
ZEMĚ KTERÁ ASI NIKDY NEBYLA - ŘÍŠ KRÁLE KNĚZE JANA
ŘÍŠE KRÁLE – KNĚZE JANA – první část
V diskusi o Mongolských aktivitách ve Svaté zemi a při nájezdu do Evropy se nakonec asi poměrně zákonitě narazilo na legendu o křesťanské říši kdesi ve světě, která je velmi silná a touží po tom, spojit se bratry ve víře v Evropě. Takže se toto pokuste přečíst a pak se uvidí jestli to k čemu bylo. A nebo ne – je to na vás.
Celá záležitost o říši - kněze krále Jana je nanejvýš pochybná, dokonce v pohledu dnešní doby si troufám tvrdit, že je prokázáno, že nikdy neexistovala. Jak to všechno začalo?
V roce 1145 se v románsko –germánské Evropě rozšířila zpráva, která všechny obeznámené přímo okouzlila.
Ota z Freisingenu – německý historik, autor mimo jiné i světové kroniky Historia de duabus civitatibus zanechal tento záznam – cituji:
„Také jsme se setkali s nedávno vysvěceným biskupem gabunským ze Sýrie.
Vyprávěl nám,že že před několika lety jistý Jan, král kněz lidu žijícího za Persií a Arménií na krajním východě a vyznávající křesťanství i když nestoriánského směru, vytáhl do boje proti králům Médie a Persie a dobyl jejich hlavního města…Když zvítězil, pokračoval zmíněný Jan v tažení, aby přispěchal na pomoc Svaté církvi.
Když pak dosáhl Tigridu a nemaje lodi na jeho překonání, obrátil se na sever, kde jak se dověděl řeka v zimě zamrzá. Avšak strávil zde několik let a mrazů se nedočkal.... Mimoto se vypráví, že odvozuje svůj rod od dávných králů“
Stejné zprávy se objevily i v dalších evropských kronikách.Zdá se tedy že zvěsti o tomto králi byly považovány za pravdivé. A legenda jak to bývá zvykem začala žít. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se dopis kněze Jana byzantskému císaři Manuelovi I. Komnemovi. Byl prý v originále sepsán arabsky – nedochováno a později přeložen do latiny pro papeže a císaře Barbarosu. Je to dlouhé psaní včetně popisu Janovi říše, kterou tento nazývá Třemi Indiemi. Dále pak jsou popsány věci neživé i živé včetně rohatých lidí, kentaurů, faunů a vší té všepletě, která naplňovala tehdejší fantastickou literaturu. Ale to hlavní co budí pozornost je oslovení. Cituji:
„ Kněz Jan, všemohoucností Boží a mocí Pána našeho Ježíše Krista král králů, vládce vládců, přeje příteli svému Manuelovi, knížeti konstantinopolskému , zdraví a štěstí z milosti Boží…“
Takové oslovení, které podle všeho zručný falzifikátor vytvořil, v té době znělo velmi mile všem pravověrným katolíkům v celé západní Evropě. Vždyť kněz Jan, král velké říše znevážil suverénního panovníka na úroveň knížete. Být celý ten dopis pravda, tak by toto oslovení vedlo k vážné diplomatické roztržce. Zvláště pokud si všimnete, že podrobení vazalští vládci jsou nazváni králi.
Ale pro čtenáře - západní katolíky bylo znevažování pravoslavného císaře běžné a dokonce žádané – patřilo to k bontonu jak stavět nekatolíky do horšího postavení. Tento dopis se objevil v roce 1152, jeho autor, pokud vyloučíme samotného Jana není znám. A legenda žila dál – v roce 1177, konkrétně 27.září, byl papežem Alexandrem III. předán dvornímu medikusovi Filipovi sáhodlouhý dopis – poselství, pro krále a velekněze Jana. Dopis byl vypraven z Benátek. Co se s ním stalo nikdo neví, ale doručen nebyl - nebylo totiž kam ho doručit.
Evropané se dlouho s tímto stavem věci nechtěli smířit. Ale nedalo se nic dělat. Říše tak podrobně popsaná se nenašla ani v Indii, ani v Číně ani v Habeši, kde byla také hledána. Ale síla psaného slova je převeliká a až do 19.století se této legendě věřilo. Pak už nezbylo než přiznat že se jednalo o falzum.
Celá tato věc vyvolává dvě otázky.
1. Proč falzifikát vznikl - byla to lidová tvořivost nebo šlo vědomý úmysl?
2. Jak to bylo neskutečnosti - tedy je vůbec nějaký reálný základ možné pravdivosti legendy? K těmto otázkám se vrátím pokud vás tato práce zaujme v závěru cyklu.
Pokusím se v první řadě projít historické reálie v době vzniku této legendy až do doby mongolské křížové výpravy. Po jejím neúspěchu a následné destrukci křesťanských enkláv v celé Asii, je její hledání po této době totiž bezpředmětné.
Jako první by asi bylo potřeba udělat historický exkurs do dějin kočovnického svazu nazývaného Čínskými zapisovateli Cu-pu tedy Tatarů. Já to vypustím - nástin jsem udělal v jiném vláknu a na jiném fóru zde bych to jen plevelil a kdybych se do toho pustil, bylo by to na delší dobu. Rozhodující je totiž to, že zánikem říše Liao v roce 1125 se znovu roztříštěné kmeny musely postavit tváří v tvář novému nepříteli - Džurčenům. Že některé tyto kmeny byli nestoriánské se považuje za prokázané.
Je totiž pravda že v letech od 1005 do 1025 se kočovnické kmeny dostaly do sporů -náboženských a ideologických, se všemi okolo. ze všech stran. Byli znepřáteleni s buddhisty vládnoucími v říši Liao i s konfuciány z říše Sung. A ze Střední Asie se dostávali pod tlak muslimů. Objevení nestoriánství bylo fenomén, který těmto kmenům pomohl překonat mezi kmenovou zášť.
V roce 1009 přijali z rukou nestoriánských mnichů Kerejtové - početný a kulturní národ z mongolské jazykové skupiny. Žily v povodích řek Orchonu, Túlu a Obvinu. Z tohoto místa kdysi vzešly kmeny Hunů a Turků. Legenda mluví až o dvě stě tisících dospělých, kteří přijali nestoriánství. Tato legenda dále praví, že kerejtský chán se ztratil v poušti a tam se mu zjevil svatý Sergius ukázal mu správnou cestu. Chán se dal pokřtít a přijal křesťanské jméno Markuz - tedy Marek. Metropolita mervský pak byl novou nestoriánskou obcí požádán o stanovení pravidel pro půst, když kočovníci neznali rostlinou stravu. Nestoriánský patriarcha Jan VI. prokázal velkou schopnost logického myšlení. Při svolané disputaci našel elegantní řešení. V době půstu mohl kočovník – nestorián - jíst mléčné výrobky místo masa. Stačilo málo a nic nebránilo nestoriánství jít Velkou stepí dál.
Přibližně v této době přijali křest i Ongutové, potomci Šatoú, kteří byli zbytkem Hunů. Stali se jako jednotlivci i jako národ horlivými nestoriány. Následovali Oguzové a část Džikilů. Mezi Ujgury dokonce nová ideologie spojená s nestoriánství vytlačila místní manicheismus.
I v údolí Angary byly nalezeny nestoriánské hroby - bylo to území Merkurů. Jen Mongolové zůstali mimo tento pohyb.
Je zajímavé, že misionářská činnost pravoslavných vyslanců v této oblasti ani na Sibiři nenašla odezvu a to měli masivní podporu Rusů a Byzantinců. Nestoriáni tuto podporu neměli a výsledky měli neuvěřitelné. Patrně se jim podařilo to, co v Evropě, konkrétně v Irsku svatému Patrikovi. Našel způsob jak místním lidem víru vysvětlit tak, aby ji pochopili a pochopení vedlo k jejímu přijetí.
To všechno by se v roce 1125 vědělo - pokud by o to ze strany Evropy byl zájem - ale hlavně západní katolická Evropa měla své starosti – Normané dobili část Francie, Anglie nakonec i jižní Itálii. Císařové chodili jednou do Cannosy papeže odprošovat jindy je vyháněli z Věčného města. Byzanc zatím vyhrávala- s ruskou pomocí udolala Bulhary a s pomocí Pečeněhů zase Rusy. Získala Arménii, Srbsko a Gruzii. Na základě vojenských úspěchu provedla korunovaci svých aktivit – Rusko se stalo křesťanskou zemí. Expanze katolicismu na východ se zastavila. Ve Střední Asii v Mervu a Samarkandu se sídlili křesťanští - nestoriánští a pravoslaví metropolité.
Posun na východ pokračoval - pravoslavná církev se snažila posunovat své sféry vlivu dále na východ. A tak se stalo že se mohla zachovat zprava z Chórezmu že 4.června tam nosili věřící do kostela růže na památku toho, že v tento den dala Panna Marie růži matce Jana Křtitele. Pravoslavní se chovali k nestoriánům stejně jako katolíci k nim. Pod jejich tlakem se v roce 1142 s nestoriány spojila jiná odnož východních křesťanů - jakobité i když jediná spojnice mezi nimi byla nenávist proti pravoslaví, které je prohlásilo za kacíře.
Evropané se o nestoriány i takto posílené nestarali - nepovažovali je díky výše popsaným pohybům za sílu hodnou pozornosti. Jediné co o nich věděli bylo to, že jsou to spojenci Arabů. Měli k tomu důvod: od roku 987 arabský chalífa potvrzoval ve funkci hlavu nestoriánů - katholikose.
Ale nestoriánství se rozšířilo a vytvořilo kulturní celek i když politicky nejednotný. Kitanové podlehli a Džurčenové nechali step a kmeny v ní na pokoji.Válku kočovníkům vyhlásili až v roce 1135. A to bylo vlastně pozdě - hlavní slovo za těch ztracených 10 let ve stepi získali Mongolové. A ti se dali do boje. V roce 1139 porazili džurčenskou armádu u hory Chaj-lin a Džurčenové museli zastavit boje v Číně a přesunout hlavní síly na sever. Ani to nepomohlo- válka skončila až v roce 1147 - tedy rok po objevení se prvních zmínek o říši krále Jana. Mongolové zvítězili - uhájili Velikou step, v níž vzkvétala ze zapuštěných kořenů nestoriánská církev. Pikantní bylo že Vítězové, tedy Mongolové nestoriáni nebyli. Ale jakýsi základ ze kterého mohla legenda vzniknout zde ve Velké stepi byl.
Otázka na závěr této části zní: mohlo to co jsem popsal vytvořit neznámému autorovi pozadí pro vnik o legendě o Říši krále – kněze Jana? Odpovím si sám - NEVÍM.
Tolik bych napsal v první části o té krásné legendě, která tak nadchla Evropu a dal vykvést nadějím.
ŘÍŠE KRÁLE - KNĚZE JANA, druhá část
Pře pár řádky části jsem skončil tím, že jsem položil otázku, zda by vítězství Mongolů ve Velké stepi, které umožnilo rozkvět nestoriánské církve mohlo být základem nebo předobrazem legendární říše krále - kněze Jana. Odpověď neznám a nezná ji asi nikdo. Ale ta vzdálená doba a množství pramenů které se k ní vztahují nám dává další možnost.
Nyní vás příběh člověka, který se stal možná mužem, jehož život a boj o místo na slunci se možná staly zárodkem ze kterého vznikl hrdina legendy, tedy Král – kněz Jan. Jen se oproti první části trochu nelogicky přeneseme o sto let dál do minulosti.
Jie-lü Ta-š se narodil roku 1087 do zlaté kolébky v císařské rodině říše Liao. Jeho výchova byla podle všeho všestranná-byl znalý literatury, matematiky a stal se skvělým jezdcem a lučištníkem. Zde je potřeba něco málo dat o říši ze které vzešel:
Říše Liao existovala v letech 916 – 1125 a ve své podstatě to byla kitanská říše v severní Číně, v Mongolsku a v přilehlé části Sibiře. Byla založena Ambaganem, od roku 907 chánem kmenového svazu, v jehož čele stáli Kitanové. V roce 916 se Ambagan prohlásil císařem, v roce 947 kitanský stát přijal dynastický titul Velká Liao podle řeky Liao-che v Mandžusku. Státní správa byla organizována podle čínského vzoru. V 10. - 11. stol. probíhaly expanzívní války se sousedními státy:
- v roce 926 byl dobyt tunguzsko-korejský stát Po-chaj,
- v roce 947 Kchaj-feng,
- v letech 979 a 986 těžké porážky severosungské armády a nakonec
- v letech 993 a 1010 - 18 neúspěšné vpády do Korja.
V době největšího rozmachu se říše Liao rozkládala od jezera Balchaš až po Japonské moře. Od konce 11. stol. nastal úpadek moci, v letech 1122 - 25 probíhaly války s Džürčeny, jimž nakonec říše Liao podlehla. Některé kitanské kmeny například Karakitani, uprchly na západ do oblasti jezera Issyk-kul, kde založily stát Západní Liao.
Takže se dá říci, že šlo o říši, která má své pevné místo ve vlastních datovatelných dějinách Číny a ty začínají v 18. stol. př. n. l., a začíná je dynastie Šang (1766-1122 př. n. l.
První čínskou civilizaci charakterizuje vysoká úroveň výrobků z bronzu. Tímto obdobím se datují i začátky čínského písma. Společnost v té době byla přísně hierarchicky členěná. Král byl nejen politickým, ale i náboženským vladařem. Venkovské obyvatelstvo pracovalo odděleně od horní vrstvy.
Následovala dynastie Čou v letech 1122-249 př. n. l.
Na západě Číny vynikal koncem období Šang rod Čou, který kolem r. 1122 svrhl dynastii Šang a dobyl hlavní město Jin. Aby opodstatnil svůj nárok na trůn, postavil proti hlavnímu bohu dynastie Šang (Šangtimu) nového boha Tchien (Nebe). Tchien byl zpočátku personifikován jako člověk, který podle legendy odňal rodu Šang pověření vládnout a odevzdal ho dynastii Čou. Za podstatný předpoklad vládnutí se pokládala dostatečná míra Te (ctnosti), které měl první vládce dynastie zákonitě nejvíce a poslední nejméně. Éru Čou lze rozčlenit do tří období, ve kterých státní moc postupně ztrácela vliv.
Období západních Čou v letech 1050-771 př. n. l. charakterizuje územní expanze a rozšíření moci lenních pánů na účet krále.
V období Čchun-čchiou v letech 771 až 448 př. n. l. existovalo kolem jedenácti lenních území, jejichž páni stále více rozšiřovali svou moc. V té době učil v městském státě Lu v provincii Šan-tung filozof Konfucius (551-479 př. n. l.). Jeho učení o vedení rodiny a státu, obsažené ve větším počtu knih, výrazně poznamenalo vývoj Číny.
Třetí období éry Čou v letech 481-249 př. n. l. se označuje jako Čan-kuo, období bojujících států. Západní stát Čchin si modernizací vojska záhy získal hegemonní postavení a r. 221 př. n. l. poprvé sjednotil Čínu. Vznikla dynastie China byla na světě jen velmi krátce - 225-206 př. n. l.
Vladař dynastie Čchin přijal titul Čchin Š Chuang-ti ( "vznešený císař v začátku" ) a poprvé se nazval císařem Číny. Nástupem Čchin se začíná i zápis čínských dějin, zachovaný v 26 záznamech. Dynastie Čchin začala rozsáhlými reformami. Vedle sjednocení měr a vah vedla boj proti konfuciánství a oslabení moci úředníků, když císaři Čchin se pokládali za bohy v lidské podobě.
Následovala dynastie Chan od roku 206 př. n. l. až do – 220 našeho letopočtu.
Po smrti Š´Chuang-tiho (220 př. n. l. se zakrátko říše rozpadla. Z mocenských bojů vyšel jako vítěz Liou Pang roku 195 př. n. l., který založil dynastii Chan. Za dynastie Chan dosáhla říše svou do té doby největší rozlohu a zabírala části jižní Číny, Vietnamu´, Koreje a Turkestánu. Nové obchodní cesty umožnily rozšíření obchodu až k Římu. Povstání venkovského obyvatelstva, hnutí "žlutých turbanů" a občanská válka znamenaly však konec císařů.
Dynastie Ťin vládla v letech 265 – 420 našeho letopočtu. Říše se rozdělila na tři státy. V západním státě Vej převzal moc rod S´-ma, který založil dynastii Ťin a pod svým vedením sjednotil velké části říše:
- Západní Ťin 265-317,
- Východní Ťin 317-420.
Začátkem 4. století využili rozvratu v Číně Hunové a na severu a severovýchodě vnikli do země. Jih však zůstal nadále čínský.
Dynastie Suej také byla u moci krátce od 581-618 našeho letopočtu. Potlačovala domácí taoismus a podporovala buddhismus, který si přála pro základ státního řádu.
Dynastie Tchang už vydržela déle. Od roku 618 do 906 našeho letopočtu
Hranice říše Tchang se rozšířila směrem na západ. Čína prožívala období kulturního rozkvětu. Hlavní město zdobilo mnoho chrámů a soch. Konfuciánský byrokratismus se v období Tchang dále rozvíjel a dosáhl podoby, ve které přetrvával až do r. 1911. Ohrožení hranic Tibeťany, Ujgury a Huny bylo příčinou zhoršující se finanční situace země. Bída sedláků, řemeslníků a drobných obchodníků vedla k občanské válce a opětovnému rozdělení Číny. Zatímco na jihu vzniklo více království, na severu se prosadila dynastie Sung.
Dynastie Sung už je taková, že zapadá do doby kterou sledujeme. Jde o roky 960 do 1276našeho letopočtu. Za dynastie Sung si velkostatkáři upevnili své významné postavení. V rámci boje proti Kitanům uzavřel vládce dynastie smlouvu s tunguzským stepním kmenem Džurčenů.
Po vítězství nad Kitany obsadili Džurčenové hlavní město dynastie Sung Pienling (dnes Kaj-pching) a založili tam dynastii Ťin, která vládla do r. 1234. Vládcové dynastie Sung se stáhli na jih a vládli z nového hlavního města Linan (dnes Chang-čou). Dynastie Jüan (1280-1368)
R. 1215 obsadili Mongolové v čele se svým vůdcem Čingischánem Peking a do r. 1234 zničili říši Ťin. Když vyhnali vládce dynastie Sung (1279), ovládli celou Čínu. Rozešli se nejen se starou čínskou kulturou, ale i s překonanou tradiční formou státní moci. V roce 1351-1368 Čínané povstali a Mongoly vyhnali.
A nyní se tedy podíváme na toho našeho chlapíka
Jie-lü Taš byl v osmém pokolení přímým potomkem zakladatele říše Ambagama. V roce 1115 dostal hodnost správce oblasti Taj-čou a Sia-čou. V té době už říše Liao bojoval o existenci s Džurčeny, ale Jie-lü Taš do bojů zasáhl až v roce 1122. Tehdy do zad zbytkům jeho říše vpadli vojska říše Sung, která se tak stala spojencem Džurčenů. Jie-lü Taš měl k dispozici jen několik tisíc kitanských a tatarských jezdců, ale měl štěstí. Čínskou armádu porazil. Toto vítězství se zdálo natolik významným, že se zdálo, že říše Liao má ještě šanci. Navíc tyto naděje podpořilo i několik dalších vítězství v severní Číně. Zoufalí Číňané totiž postavili narychlo armádu z nevycvičených rolníků a s těmi Jie-lü Ta-šovi zkušení vetráni udělali několikrát krátký proces.
Navíc Jie-lü Taš získal spojence - byli to Tangutové. Ti aby splnili své spojenecké a dynastické závazky postavili třicetitisícovou armádu a ta na kitanském území už obsazeném Džurčeny několikrát porazila jejich předsunuté oddíly. V rozhodné srážce na řece I však Tangutové utrpěli těžkou porážku a stáhli se zpět za řeku Chuang-che. Nadále však podporovali Kitany potravinami, koni a poskytovali útočiště uprchlíků.
Jak se postup Džurčenů stával nezastavitelný, císař říše Liao Tchien-cu-tio uprchl na západ. Jie-lü Taš se k němu přidal – nějak necítil potřebu bojovat na určeném místě. Tato jeho vlažnost při plnění úkolů a jistá bezskrupulóznost je pro něj, jak ukáže další text příznačná. Jie-lü Taš se ale obhájil a byl znovu jmenován velitelem armády, která měla zaútočit na východ a osvobodit vlast. Hned v první bitvě byl poražen a zajat. Místo popravy ale souhlasil s tím, že povede své přemožitele k ležení kitanského císaře. Ten sice dokázal uprchnout ale celý jeho dvůr včetně harému byl Džurčeny zajat. Tato zrada Jie-lü Tašovi přinesla pocty ze strany Džurčenů a dokonce byl obdarován manželkou. Být to dnes, tak by se řeklo, že rychlé vyhrání z kapsy vyhání. Zanedlouho se skrze hazard pohádal s nějakým džurčenským velitelem. Utekl jak malý kluk a manželku nechal Džurčenům napospas. Ta byla za test popravena.
Jie-lü Taš utekl kupodivu k tomu koho zradil, k císaři Tchien-cu-tiovi. Asi musel umět mluvit - byl přijat zpět a měl poradit co dál s Džurčeny. Když viděl plán pro vedení bojů podrobil ho zdrcující kritice navrhl vyčkat a cvičit vojáky. Nikdo ho neposlouchal a císař Tchien-cu-tio, přestože měl na své straně i silný sbor Tatarů, utrpěl roku 1125 zdrcující porážku a sám byl zajat. Říše Liao tím přestala existovat.
Jie-lü Taš to asi vycítil a zachoval se podle svých pohledů na svět. Už v roce 1124 osobně zabil dva vysoké úředníky, kteří ho nutili k nesmyslným útokům na Džurčeny. Prohlásil se za chána a se dvěma sty věrných ujel na západ. Pomohli mu Ongutové a po třicetidenním pochodu pouští Gobi se objevil u pevnosti Che-thun, tehdy nejzápadnějšího opěrného bodu již zanikající říše Liao. Její mimořádně silná posádka - údajně 20 000 vojáků se mu podřídila. S touto silou přenesl válku do jiné dimenze. Prohlásil se Gür-chánem , jeho poddaní se stali jeho spolubojovníky a jeho vazalové se stali spojenci. Tyto mimořádné změny mu vytvořily podmínky pro další boj.
Ale vše bylo marné. Skutečně významné spojence nenašel.Navíc Džurčenové proti němu vyslali armádu které velel jeho příbuznému. S armádou co měl neměl šanci porazit tak vytrvalé a statečné vojáky jakými Džurčenové byli. Udělal to jediné co mohl. Ustoupil dále na západ. Roku 1129 Jie-lü Taš sebral všechny ochotné dále bojovat a vydal se na cestu. V jižním Džungarsku se k němu přidali vládcové sedmi oblasti - asi ujgurských kmenů a osmnácti kmenů kočovných. Jejich seznam není až tak důležitý a o některých kmenech se ví jen to že existovaly. Své sídlo přenesl v dobytém městě a pevnosti Bišlabyku.
Zde svolal shromáždění všech svých velitelů a nalil jim čistého kumysu. Přiznal, že říše Liao byla katastrofálně poražena. Pak oznámil svůj úmysl pokračovat dále na západ, sjednotit všechny kmeny ve Velké stepi a potom se vrátit a dobít svoji říši zpět.
Jenže Jie-lü Taš míní a místní bohové mění. Kirgizové se postavili na odpor a tím mu uzavřeli cestu na Sibiř. Pro nás ale pokud nám jde o říši Janovu je důležité to, že se pokusil dobýt město Kašgar - muslimskou enklávu v této oblasti. Utrpěl těžkou porážku a muslimové z Velkých oáz ve střední Asii zpozorněli.
Kitanové Jie-lü Taše se udrželi pouze v Sedmiříčí a v údolí řeky Emilu. Dokázali pomoci kmenu Kanglyů a Karluků tím, že porazili chána města Balasaguny. Toho nechali žít s tím že se stane spojencem a a Jie-lü Taš mu udělil titul správce Turků.
Na vegetací bohaté stepi jeho mobilní síla rychle okřála. Navíc se k němu připojoval nekonečný proud emigrantů z jeho bývalé říše. Koncem na události nabitého roku 1129 si podrobil kmen Kanglyů - ten kterému před pár měsíci pomohl a s jeho pomocí dobyl jak Kašgar, tak i další pevnost Chotan.
Tyto akce znervosněly i Džurčeny a ti se rozhodli s posledním nepokořeným kitanským princem skoncovat. Ale poprvé utrpěli diplomatickou a vojenskou porážku. Vůdcové kočovných kmenů odmítli pomoci – nedodali ani koně ani průvodce. Mongolové v té době poprvé sjednoceni Chabul –chánem jim vyhlásili válku a zahnali je zpět do Mandžuska. V roce 1130 tedy neuspěli a stejně tak i o rok později.
Jie-lü Taš daleko mimo jejich dosah postavil armádu sedmdesáti tisíc jezdců a v roce 1134 se pokusil splnit svůj sen. Obnovit říši Liao. Nedokázal ale překročit poušť tak, aby si zachoval svoji sílu. Musel konečně uznat, že sen o obnovení říše je už mimo možnosti jeho i jeho lidí. Válka na východě Velké stepi skončila.
Na západě a to je pro nás důležité se začala rozhořívat. Porážkou muslimů u Kašgaru a Chiranu je Jie-lü Taš donutil k ostražitosti. A tím vyvolal pohyb v říši Seldžukovce Sandžára. Ten disponoval nejsilnější muslimskou armádou na Blízkém východě.
Perský historik Džuvajní zaznamenal, že v roce 1131 gür-chán Ta-š dobil Máváránháru a Ferghánu. Je to asi nesmysl, Samarkand centrum Máváránháru dobit zcela jistě tomto roce nebyl. Šlo tedy, pokud je zde reálné jádro o přepad - ten nic na poměru sil nezměnil ale přiléval olej do ohně.
Pak je najednou v pramenech šestiletá pauza – prostě jsem nic nenašel. Zdá se že Jie-lü Taš sbíral síly a cvičil vojska. A pak se stala věc nevídaná. V roce 1137 Taš u Chodžentu porazil na hlavu muslimská vojska vedená Mahmúdem-chánem, vládcem Samarkandu. Pro muslimské vládce to byl šok. A ten se zvětšil protože pak se vojska Jie-lü Taše na další čtyři roky zastavila. Mahmúd měl i tak starostí dost. Jeho vojáci z kmene Karlúkú se bouřili nakonec se připojili k Tašovi. Nová válka vypukla až v roce 1141. Šlo o válku mimořádnou. Proti Jie-lü Tašovi vytáhl sám sultán Sandžár. Sebral armádu jakou do té doby tato část světa neviděla. Pochodovali vojáci zocelení boji proti Řekům i proti křižákům. Připojili se vojáci Z Chorásánu, Sedžestánu, Góru, Ghazny a také Mázanderánu. Nechce se ani věřit, že by armáda Jie-lü Taše vyvolala takovou reakci.
Je to záhada - asi ještě větší než chování Mongolů v Evropě o 100 let později. Neví se totiž kdo vlastně pod Jie-lü Tašem bojoval. Turci byli daleko. Mongolové a Tangutové vedli úpornou válku s Džurčeny. Jediné vysvětlení je v tom, že šlo o dobrovolníky - uprchlíky před Džurčeny ze všech kmenů, které tito porazili a také o přebytečné mužské příslušníky ze všech stepních kmenů pro, které nebyla volná pastviště a tudíž nemohli založit rodinu. Účast na Jie-lü Tašově tažení jim mohla umožnit se usadit a podílet se na něčem velkém.
Je to celkem jedno - třeba někdo zde ví více a doplní bílá místa. Pravda kterou ale dějiny znají je ta, že roku 1141 vybojoval Jie-lü Taš na Katvanské rovině mezi Chodžentem a Samarkandem bitvu proti Sandžárovi. Takticky rozdělil svoje jednotky do tří proudů a zahájil boj. Vypukla bitva jakou do této doby nikdo z účastníků nezažil. Taš muslimské vojáky zatlačil do údolí řeky Digramu a tam je rozdrtil. Do té doby se to nepodařilo ani Karlovi Martelovi, ani Lvu Syrskému ani Godefroyovi z Bouilonu. Sandžár utekl, ale jeho žena a tisíce spolubojovníků bylo zajato. Bitevní pole pokryla těla třiceti tisíc padlých seldžuckých vojáků.
Aby těch podivností nebylo málo, Jie-lü Taš zastavil ofenzivu. Rychle se domluvil Chórezmským šáhem o podmínkách míru a ve všech muslimských dobytých městech včetně Samarkandu a Buchary byli ponecháni místní vládcové. Umírněnost jaká nebyla v té době rozhodně zvykem. Je to na zamyšlení ale není to až tak důležité pro smysl této práce.
Kdo ale financoval tuto zvláštní a pro muslimy téměř osudovou válku? Jie-lü Taš na to neměl. Podle pramenů se zdá že to byli Ujgurové. V té době mezi nimi a koneckonců mezi všemi kmeny ve velké stepi zažívalo rozmach nestoriánství. Ujgurové byli nestoriáni skoro všichni a možnost nových obchodů vzešlých z bitevních polí mohla vyvolat reakci která uvolnila prostředky. Jejich cíl byl splněn Jie-lü Taš zničil jejich konkurenci v karavanním obchodu na desítky let.
Navíc ve všech městech dobytých na muslimech bylo muslimské obyvatelstvo zdaněno a naopak tolerované, ale ekonomicky znevýhodněné křesťanské bylo zvláštních daní zbaveno. Začal nebývalý rozvoj ujgurských obchodních měst.
Křesťané v celé oblasti začali volněji dýchat a byli za tuto možnost ochotni platit. Jie-lü Taš byl pro ně ideální vůdce - byl vzdělaný tak, že nemohl být označen za pohana. Byl to realista se světským myšlením - nemohl tedy být od své podstaty buddhistou - s těmi nestoriáni koneckonců řekněme to na rovinu, nevycházeli vůbec dobře. Jeho nepřátelství se Sandžárem mu uzavřelo cestu k víře muslimů. Sám Jie-lü Taš věděl, že je v nepřátelské zemi a chápal že zajistit si podporu nestoriánů a jiných křesťanů znamená možnost přežít. Jeho syn proto dostal jméno Jiljí.
Když tyto zprávy dorazili do Palestiny a Sýrie, tamní křižáci mohli uvěřit v existenci mocného křesťanského království na východ od Persie.To sice neexistovalo, ale idea o jeho potřebnosti a možnosti jeho ustavení zde zcela jistě byla. Byl to sen. Ale tak působivý, že se kvůli němu smířili a sjednotili i nepřátelé nestoriáni a jakobité. To se stalo jak již víme z první časti v roce 1142 ještě za Jie-lü Ta-šova života. Jestli to byla jeho zásluha nevím. Asi ne. Ale on a jeho říše po celou dobu své existence ze spolupráce s nestoriány profitovala.
Jie-lü Taš zemřel krátce po těchto událostech. Stralo se to v roce 1143. Vlády se ujala jeho vdova jako regentka ta vládu předala Jiljímu roce 1151. Vládl 10 let a za tuto dobu jeho říše vedla jen jednu válku, která ale skončila bez boje. Stalo se v roce 1158. Po jeho smrti vládla jeho mladší sestra, která byla popravena za vraždu svého manžela. V roce 1178 dosedl na trůn Jiljího syn Džulchu, známý jako Jiří.A panoval dlouho. Až do roku1213. Aby si udržel dědictví po Jie-lü Ta-šovi pomohl patriarchovi Jiljímu III. zřídit nestoriánské arcibiskupství pro Kašgar a Sedmiříčí. V pozdějších letech byl zatažen do politických zápasů spjatých s Čingischánovými válkami.
Když Jie-lü Taš umíral, patřili mu tři velké oblasti. Západní Džungarsko a Sedmiříčí jako základ říše. A potom dvě oblasti které ovládal na základě výbojů. Bylo to na jih od řeky Ču a středního Tchien-šanu. A potom šlo o území Kašgaru, Chiranu, Samarkandu a Buchary - tyto si zachovali jistou nezávislost a za to platili daně.
Ovšem to co by bylo možno za říši kněze Jana je ta první část. Byla to malebná ale nepříliš bohatá oblast, která dokázala uživit asi tak 130 tisíc rodin. Samotná armáda byla silná asi 10 tisíc mužů, mobilizací bylo možno z vlastních sil možná dalších 30 až 50 tisíc mužů. S těmito silami nebylo možno plnit očekávání evropských křesťanů.
Neuvěřitelné vítězství na Katanské rovině bylo umožněno pouze díky tomu že po jistou dobu plně ovládal i stepi západního Mongolska až k Sajanským hřbetům. Z těchto lidnatých stepí kde bylo hodně v boji zdatného mužského živlu postavil síly které to vítězství umožnily. Tato armáda které částečně v bitvě zanikla a potom se rozptýlila mezi obyvatelstvem se vší pravděpodobností stála za tím, že jeho bitva se v myslích lidí přetvořila do jak jsem uvedl v první části. Jen pro zjednodušení připomínám to hlavní.
Ota z Freisingenu – německý historik autor mimo jiné i autor světové kroniky Historia de duabus civitatibus, zanechal tento záznam – cituji:
„Také jsme se setkali s nedávno vysvěceným biskupem gabunským ze Sýrie.
Vyprávěl nám,že že před několika lety jistý Jan, král kněz lidu žijícího za Persií a Arménií na krajním východě a vyznávající křesťanství i když nestoriánského směru, vytáhl do boje proti králům Médie a Persie a dobyl jejich hlavního města…
Základ pevně potvrzený historickými fakty byl zformován do jiné podoby. Podoby naděje pro celé křesťanství.
To je vše, co jsem dokázal shromáždit k této části své práce. Nevím kdo si to přečtete nebo ne. Ale položím tak jako minule otázku.
Mohlo by to být to co tolik let hledali církevní hodnostáři, vojevůdci i prostí lidé? Mohla by to být skutečná říše krále – kněze Jana? A opět si odpovím sám. Asi NE.
Za chvíli se na problém podíváme zase z jiné strany.
ŘÍŠE KRÁLE - KNĚZE JANA, poslední možnost v Asii
Do této třetí části umísťuji další část hledání bájné říše kněze – krále Jana. Dvě možnosti mající možný reálný základ v dějinám Asie, jste pokud jste došli až sem, poznali. Dnes je na řadě poslední možnost, jak tuto říši najít ve stejném místě. Takže se přeneseme opět do hluboké minulosti a seznamte se s další částí dějin této na události bohaté části světa.
Poslední pokus nalézt bájnou říši kněze – krále Jana v Asii, není možno začít jinde než u kmenových válek. Týkaly se všech národů obývajících Velkou step. Tyto neustále drobné války, přepadávání stád a drobné zabíjení začali jednomu lidu a to Mongolům vadit. A když se objevil silný nepřítel, stala se potřeba jednoty nezbytností pro všechny. Jenže Mongolové se ocitli v obklíčení. Z jihu je ohrožovali Tataři, podněcovaní Džurčeny. Ze severu hrozili Merkité, kterým dělalo potíže přenést se přes porážku z roku 1198. Na západě Najmané dokázali najít vhodného kandidáta na kerejtský stolec a vypudili Wang –chána. Tím Mongolové ztratili posledního spojence.
Mongolové potřebovali jednotu jako nikdy předtím, ale chybělo něco kolem čeho by ji bylo možno vytvořit, tedy program ideu. Když bylo nejhůře, stala se pro Mongoly pozitivní věc. Najmanský Inanč-chán,moudrý a prozíravý člověk vážně onemocněl a ztratil se z dějin. Jeho synové se rozhádali a jejich chanát se rozpadl na dva menší, které se nedokázaly domluvit . Kruh obklíčení se prolomil.
Roku 1201 se sešel chural kmenů a 16 kmenových vůdců zvolilo za Gür-chána Džamuchu. Jako hlavní cíl bylo stanoveno zahájit válku s Čingischánem a Wang-chánem. Jenže tito přirození spojenci – příběh tohoto spojenetví by sám stál za pěkné pojednání - pak v bitvě u Kötjenu armádu slepenou z nesourodých oddílů, která navíc neměla pevné velení a v mlze ztratila vzájemný kontakt, smetli. Čingischán neváhal a pokračoval v boji. Hned po porážce Džamuchy porazil Tajčiuty a o rok později v oce 1202 porazil v dlouhé ale spíše manévrové bitvě na řece Onomu Tatarský kmenový svaz. Wang-chán zatím vedl boj s Merkity. Porazil je a zahnal je na západní stranu Bajkalu. Jeho kořist byla veliká.
Poté se spojenci znovu setkali a napadli Najmany. Jejich velitel Bujiruch-chán ale boj vzdal a uprchl. Byl dostižen na březích řeky Ürüngü a zabit. Jiná verze praví, že byl zabit na lovu v roce 1206 ale je to celkem jedno.
Najmané zdaleka nebyly poraženi a na scéně se objevilo jejich hlavní vojsko. Před bojem však z důvodu o které dějiny mlčí, Wang-chán se svými Kerejty Mongoly opustil v prostoru Bajdachar-belčir. Čingischán zahájil ústup. Kerejtové bez pomoci Mongolů utrpěli vážnou porážku. Čingischán se ale v noci vrátil, udeřil na Najmany a v nočním boji většinu zajatců i Wang-chána osvobodil. Vděku se nedočkal, Wang-chánův syn Nilcha-sengümem zosnoval spiknutí a mongolský chán unikl smrti spíše náhodou. Nezbylo mu než se vzdát promarněné možnosti a s pouhými 2600 jezdci ustoupit. Potom zahájil sérii manévrů a v pravý čas na podzim roku 1206 provedl noční přepad kerejtského ležení u hory Džendžer mezi prameny řek Túlu a Cherlenu. Kerejtské vojsko bylo téměř zničeno. Wang –chán se pokusil uprchnout, ale zabila ho najmanská pohraniční hlídka. Jeho syn Nilcha-sengümim se pokoušel ustoupit až do Chotanu ale zde byl zabit v jakési bezvýznamné šarvátce.
Tato porážka a to konečná Kerejtů znamenala zánik nejstaršího a nejsilnějšího křesťanského chanátu. Zanikl pod údery vyznavačů všelijakých vír ale hledisko víry nebylo vůbec při těchto bojích bráno v potaz. Rozpor mezi Kerejty a Mongoly byl vlastně tragický. Oba národy měly stejný původ, tradice i jazyk. Ale ambice a neschopnost se domluvit chtěly svoji daň.
Zůstalo tedy porazit Najmany. Jejich kmenový svaz vedený Dajan-chánem se pokusil získat proti Mongolům posilu v podobě Ongutů. Ti odmítli a Čingischána varovali. Na druhou stranu k najmanským silám proudil nekonečný proud poražených- Tataři, Merkité, Kerejtové, mongolští přívrženci Džamuchy a další. V roce 1204 se obě vojska střetla v pohoří Changaj. Džamucha na poslední chvíli z boje odešel a Najmané se svými spojenci byli poraženi. Dajan-chán padl v boji, jeho matka padla do zajetí a jeho syn Küčlük uprchl k Merkitům, kteří ustoupili údolím Irtyše za Altaj. Jediný neporažený soupeř tak zbyl mongolský chán Džamucha, kdysi Čingischánův pobratim a nejbližší přítel. V roce 1205 ho spoutali vlastní vojáci a vydali ho Čingischánovi. Ten ho nechal popravit. Tím se stala velmi významná věc. Velká step byla po dlouhé době sjednocena jako v dobách turkutského nebo později ujgurského Kaganátu. Otevřel se prostor pro velké události. Ale ty nejsou předmětem této práce, o nich jsem psal jinde jindy.
Z hlediska posledního pokusu o nalezení říše krále Jana, je pro nás důležité jedno jméno. Je to jméno Küčlük, Najman a syn jejich vládce padlého v boji, Dajan-chána. Po sjednocení Velké stepi a po velkém churalu v roce 1206 Čingischán začal budovat pevnou vládu. Jinak to nešlo. Tak velké území nešlo spravovat ze hřbetu koně. Díky Mongolům vlastní toleranci ve věcech víry, se v Karakorumu , hlavním městě říše objevily nestoriánské kostely. Jeho vnuci byli vychováváni v úctě ke křesťanství. Omezení mongolské černé víry neznamenalo nic víc, než že byla vyhlášena svoboda vyznání. Nestoriáni se dostali k moci - ve velení vojskům, ve správě říše a v politice. Proto také najmanský kníže Küčlük a merkitský kníže Toktabek se ocitli v izolaci tam, kde ustoupili před konečnou porážkou.Ustoupili za Altaj ke Kumánům a přes všechno co měli za sebou se začali chystat k boji.
V roce 1207 začala válka znovu. Nestarší syn Čingischána porazil všechny kmeny v jižní Sibiři a rok nato nejlepší mongolský vojevůdce Sübetej dostihl Merkity a Najmany u soutoku řek Irtyš a Buchtarmy. Donutil je k boji. Toktabek padl v boji a jeho děti utekli hluboko do prostoru ovládaného Kumány. Küčlük a zbytek jeho Najmanů dokázal ustoupit do Sedmiříčí, kde byl laskavě přijat karakitanským gür-chánem Džulchuem, potomkem Jie-Lü Taše. O tom jsem sepsal příběh, který je o kapitolu výše. Karakitané potřebovali totiž pomoc proti chorézmskému šáhovi. Když totiž v roce 1208 karakitanská říše pokusila přimět chorézmského šáha k dobré vůli, ten to pochopil jako slabost. V této situaci se velmi brzy Küčlük stal gür-chánovým přítelem a nakonec zeťem.
Přišel rok 1209 a znamenal pro říši Karakitanů začátek konce. Tento malý stát žil z financí získaných cestou ujgurských kupců. Ti za to chtěli, aby Karakitané potřeli jejich muslimskou konkurenci. Když pochopili, že se tak nestane, zabili Ger-chánova místodržitele a nabídli spojenectví Čingischánovi. Vznikla skvělá symbiosa. Čingischán musel bojovat proti Džurčenům- jak nařídil velký chural. Ale bez peněz to nešlo. Ujgurové mu je dali. Na oplátku dostávali za výhodné ceny kořistní zboží z mongolských válek. Obchod nebývale kvetl. Navíc schopní a inteligentní Ujgurové dostali významná místa ve správě mongolské říše.
Zároveň Chorézm přestal platit Karakitanům daně, spojil se s Chotanem a zahájil válku. Muslimské obyvatelstvo žijící pod tlakem křesťanských výběrčích daní se přidalo na jejich stranu. Padla Buchara a Samarkand. Muslimové v celé karakitanské říši vítali šáha jako osvoboditele. Gür-chán potřeboval od svého zetě pomoc.Ten ale dospěl k názoru, že je dost silný na to, aby se znovu dostal na výsluní. Nechal tchána jeho osudu, obsadil hlavní město říše Uzgend a ukradl státní poklad. Poté se pokusil zajmout i tchána. Neuspěl. Džulchu sebral armádu a Küčlüka porazil. Pak armádu otočil a po rychlém pochodu dobyl zpět Samarkand. Jenže muslimové zaútočili znovu a podařilo se je zastavit až u Balasagunu, tři denní pochody od hlavního města.
Karty ale míchal i další hráč. Zde to bylo obyvatelstvo. Muslimové ve státu Mávaránnahru nabylo dojem, že útlak muslimů tedy souvěrců je horší než ten od křesťanů. Došlo to tak daleko že v Samarkandu byli všichni chorézmané pobiti a části jejich těl byly rozvěšeny po bazarech.Na druhé straně se vzbouřilo gür-chánovo vojsko. To na Küčlükovi vybojovalo zpět poklad ale nechalo si ho. Küčlük se pokusil o štěstí v čele vzbouřenců. Zajal tchána a nechal mu vnější znaky moci. Jinak vládl sám a protože se zdálo, že začíná získávat pozice, přidala se k němu i většina křesťanské šlechty. Když gür-chán v roce 1213 zemřel, byl Küčlük jednomyslně uznán jeho zástupcem. Tím zmizel poslední zbytek rodu Jie-Lü Taše a tím i dávno zaniklé říše Liao v propadlišti dějin.
Küčlük se zmocnil vlády i díky tomu, že jeho poražený národ vyznával stejnou víru tedy nestoriánství jako většina Karakitanů. Navíc oba národy měli původ ve Velké stepi a to jejich porozumění dělalo ještě jednodušší. Jak vírou tak i původem prostě nešlo o cizí lidi.
Jenže věc byla složitější. Jeho manželka – křesťanka se mu znelíbila. Našel si konkubínu, která ho přiměla, že aby se křesťanství vzdal. Začal tak tíhnout k buddhismu.
Küčlük získal pár let času. Mongolové vedli válku v Číně a tak Küčlük obnovil původní hranice říše. Vytlačil z celého území chorezemská vojka a několikrát je tvrdě porazil. Ovládl většinu knížectví východního Turkestánu. Výjimkou byl Almalyk. Ten se dal pod ochranu Mongolů a Küčlük se necítil dost silný na válku na dvou frontách.
Musím uznat, že Küčlük projevil překvapivé vojenské kvality. Jeho vedení boje bylo nápadité, agresivní a neslo výsledky. Na druhou stranu se ukázal jako naprostý politický diletant. Dovolil nestoriánům a buddhistům zahájit náboženské pronásledování muslimů. Jejich řádění se někdy podobalo bartolomějské noci. Zvěrstva na muslimech páchali jak buddhisté tak nestoriáni bez rozdílu. Pohled muslimského obyvatelstva v celé říši se upřel na východ. Zoufale toužilo po příchodu Čingischána. Vědělo, že v jeho říši nejsou podobné věci možné.
O Küčlükově politické ne zrovna rozumnosti svědčí také to, že nakonec na sebe úder Mongolů přivolal sám. V roce 1218 se mu totiž podařilo při nenadálém přepadu porazit doprovod a zajmout vládce knížectví Almalyk. Následně oblehl město, které bránila manželka zajatého. Jenže tato žena byla Mongolka a Čingischánova vnučka, Kapitulace byla nepřijatelná. Ona a její vojáci odrazili několik pokusů o proražení hradeb. Vydrželi dostatečně dlouho. Jednoho dne se na bojišti objevil předvoj mongolské armády. Küčlük začal ustupovat. Jenže už první zprávy o tom že se blíží mongolská armáda se staly rozbuškou a začalo vyvražďování Küčlükových stoupenců. Výbuch násilí otřásl celou říší a Küčlük musel prchat až na jižní kraj své říše. Ukryl se v oáze Sarykol kde ho dostihl mongolský oddíl a okamžitě ho popravil.
Karakitané se bez dalšího boje podrobili Mongolům. Vojenské akce na území karakitanské říše okamžitě skončili a tato přestala existovat. Více než deset tisíc karakitankých vojáků pak vstoupilo jako samostatný sbor do mongolské armády se všemi právy, jaké měli i mongolští veteráni.
Po roce 1218 tak ve stepi zůstali jediní nepřátelé Mongolů a to Kumáni, kteří poskytli pomoc Merkitům. Jejich osud jsem popsal v jiné práci a nemá pro naše hledání po Janově říši valný význam.
Vzkříšená iluze?
Küčlük ztratil život ale získal naprosto nezaslouženou slávu. Takovou o jaké se mu ani nesnilo. Jeho pronásledovaní muslimů mělo nečekaný ohlas na západním okraji Asie.
Nejdříve se Küčlüka pokusil pro své účely využít bagdádský chalífa. Ten se dlouho nesnášel s chorézmským šáhem. Nestoriánský patriarcha sídlící v Bagdádu poslal na žádost chalífy posly ke Küčlükovi kterého nazýval „králem Davidem“. Poselstvo v roce 1217 požádalo o zahájení společné války proti Chorézmu. Naprosto zbytečně. Küčlük se v té době dávno vzdal křesťanství a těžiště jeho zájmu se přeneslo do Džúngarska.
Pověsti o bojovníkovi za víru se však šířily dál a nakonec se donesly až ke křižákům, kteří v té době obléhali Damiettu v severním Egyptě. Vyhráli několik bitev a nakonec Damietta padla. Jenže díky tomu, že je většina křižáků hlavně pak Uhři v čele s králem Ondřejem II opustila - vrátila se po veselém drancování převážně křesťanských držav domů - ztratila ofenziva proti nevěřícím sílu a křižáci v roce 1221 museli pozice v Egyptě vyklidit.
Zde pak pověst o východním spojenci padla na úrodnou půdu a nabyla této podoby. Cituji:
„Celým křesťanským světem šla pověst, že indický král David, kterého jmenují knězem Janem, blíží se svým vojskem, podrobil si již Persii, Médii a mnoho dalších saracénských zemí a zpravil již bagdádského chalífu Baldacha , nejvyššího papeže Saracénů, že hodlá táhnout válkou proti němu a veškerému pohanstvu, nepřestoupí - li na víru křesťanskou. Křesťanskému vojsku u Damietty a v zemi jeruzalémské pak slíbil přijít ku pomoci“.
Ještě podrobněji a patetičtěji pak o „králi Davidovi“, který je „zván lidem knězem Janem a který je jako král David, svatý král Izraele korunován z vůle prozřetelnosti“ , píše biskup z Akry jménem Jacques de Vitry v dopise papeži Honorovi III.. Dopis je datován 12. dubna 1221. To už se Küčlükovi kosti měnily v prach.
De Vitry tvrdí mimo jiné, cituji:
„…že vojsko krále Davida leží už ne více než 15 dní cesty od Antiochie a spěchá do země zaslíbené, aby uzřelo Boží hrob a obnovilo Svaté království.“
Tím je myšleno Jeruzalémské království, založené křižáky a vyvrácené roku 1187 Saláhudínem. Své údaje čerpal biskup od vojáků, kteří padli do muslimského zajetí a dostali se do Bagdádu. Odtud je chalífa poslal ke králi Davidovi a ten když se dověděl, že jsou křesťané je osvobodil a poslal do Antiochie.
To jediné jak se zdá může mít reálný základ. Je skutečně možné, že mongolská armáda jak táhla Karakitanskou říší mohla narazit na nějaké bývalé křesťanské vojáky, kteří se do oblasti dostali jako otroci chorezmských šlechticů. Pokud se tito k nim dostali v boji nebo k nim utekli, mohlo se stát, že nestoriáni v řadách mongolské armády jim pomohli vrátit se ke svým. Nebylo by to nic divného.
Tak jako předchozích částí položím otázku. Mohla toto být bájná říše z legendy? Asi ne. Nejenom že vše co jsem zde popsal se událo více než 80 let po prvních zmínkách o této říši. Hlavní je, že krátkodobá animozita vůči muslimům nemůže nahradit existenci hypotetické, mocné a vírou upevněné říše. Ne. Tudy cesta nevede. _________________ J.
Registrace: 16.6. 2006 Příspěvky: 762 Bydliště: u Karlových Varů
Zaslal: st únor 08, 2012 10:47 pm Předmět:
Myslím si, že definitivní světové vítězství zajistily anglištině až počítače respektive výpočetní technika obecně. Veškeré programovací jazyky (kromě strojního kódu) byly postavené na angličtině. Internet to pak završil.
Já si stále myslím, že by sme sa v školách ako druhý jazyk mali učiť nemčinu a nie angličtinu.S Nemcami susedíme a sú hegemónom našej Európy. Sú pre nás ďaleko dôležitejší .
Vo svojich schyzofrénnych hľadaniach slovanstva dokonca dochádzam do náznakov toho, že možno Nemci sú tým najúspešnejším variantom Slovanskej/sedliackej genetiky .Viac , ako ktorýkoľvek z našich variánt so zachovanými slovanskými jazykmi. To množstvo slovanov , ktorá germáni asimilovali , je tak obrovské, že to je nezanedbateľné. _________________ J.
Ano.Máme jeden z najkomplikovanejších jazykov.Len to množstvo slovies je neuveriteľné. Ten anglosas si musí vystačiť z výrazom "make lov" a potom už len sprostotou ako fucking...chudáci _________________ J.
Registrace: 11.10. 2008 Příspěvky: 263 Bydliště: Praha
Zaslal: st únor 08, 2012 9:58 pm Předmět:
cornus napsal:
Nechápem prečo celý svet nabehol na angličtinu.
Okrem historických dovodov (kolónie po celom svete), je príčinou aj to, že je to teraz už neohybný jazyk, ktorý sa tým pádom dá ľahko naučiť. Ľahko tvorí nové významy, čo je výhoda v oblasti nových technológií. A je aj úsporný - základné slová sú oveľa kratšie ako v slovanských, románskych ale aj germánskych jazykoch, hlavne pokiaľ ide o vyslovovanie (ale aj počtom písmen). Je to celosvetové esperanto a iné to asi už nebude. Citové prejavy ako vyznanie lásky sú v angličtine asi chudobnejšie (vo filmoch si vystačia s výrazmi: I love you, I love you too, I really do, a nanajvýš ešte veľmi časté: oh my god! ), ale to je pre schopnosť celosvetového rozšírenia nepodstatné. _________________ Odpor je zbytečný
:lol:Ale veď latinčina vládne svetu ďalej- len v pretransformovanej podobe. Angličtina je veľmi "latinizovaná" Mimoriadne "latinské" a dodnes sa aj nazývajú "latino"-američania- čiže bývalé Španielske a Portugalské kolónie. Teda Španielčina , Portugalčina, Taliančina, aj Francúština, Rumunčina - veľa veľa latinčiny. Nakoniec jej je veľa aj v poslednej ríši rímskej- v nemčine.
Zaujímavé je , ako málo táto reč v podstate načich príbuzných S-latiňanovS-latinov, potomkov Slatiňanských žien a Gréckej posádky v obchodnej stanici -neskoršom Ríme a krížencov s Etruskami ovplivnila Slovanské jazyky. / odkaz na "Únos S-l-abíniek/o
Hneď najbližší naši príbuzný Slovinci a Chorváti -0 bodov. Samzrejme popreberali sme spústu výrazov tiež. Tomu sa nevyhol žiaden jazyk. To je prirodzená výmena. Ale nie veľmi.
Ako pikošku dodám zaujímavosť čo som po ňu prišiel na Slovinských stránkach. Bežne sa nám votrel do používania pozdrav ČAV. Je to nespochybniteľne z italského-latinského CIAVO - čož by mal byť vlastne zbytok slova (podobne ako India bez V) bez počiatočného S - SCIAVO - dvojjediný význam- Slovan a zároveň Otrok - čo sa prenieslo do angličtiny SLAVE v tom istom význame.
Bol to asi povinný pozdrav otroka-väčšinou slovana voči pánovy- na rozpoznanie.
Ten istý význam má vlastne aj pozdrav SERVUS do nedávna používaný.Ešte za prvej republiky bol bežný pozdrav nižšieho voči vyššie postavenému "služobníček" , "Vám oddaný", , zostalo to vlastne ešte čašníkom- " čím môžem poslúžiť ?" _________________ J.
Keď si chcete potrénovať svoje ucho na slovančine- pustite si niekedy na STV1 raz za týždeň to myslím ide Program z regiónov v Rusínčine. To je to najstaršie čo sa dá u nás v súvislosti so staroslovančinou počuť.
Naše krajové fóriky ako trnafčina, záhoráčtina,východniarčina, či tatranská goralčina spolu s Moravskými a Českými nárečiami sú oproti tomu sranda. _________________ J.
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra. Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru. Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru. Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru. Nemůžete hlasovat v tomto fóru.
Diskusní fórum
FAQ
Hledat
Seznam uživatelů
Uživatelské skupiny
Registrace
Osobní nastavení
Přihlásit se pro kontrolu soukromých zpráv
Přihlášení
), ale to je pre schopnosť celosvetového rozšírenia nepodstatné.