Rozhovor s Vladimírem Kýzlem, výrobcem luků z fy KyzlBows

 

Proč právě rozhovor? A proč právě s panem Kýzlem? Napadlo mě to na turnaji v Habří. O zeď někdejšího kostela tam stála opřená pěkná řádka luků. Ale ať jsem koukal, jak jsem koukal, většina dospěláckých luků byla z dílny pana Kýzla, resp. Kýzl Bows. A právě tam mě napadlo, že závazek přijatý na loňské valné hromadě ATL - tedy přispět v r. 2024 k obsahu webu ATL nějakým článkem naplním právě tak, že požádám o interview chlapíka, jehož rukama prošly stovky a tisíce luků. Možná právě i ten tvůj. My máme doma hned čtyři!

 

Úvodní otázka bývá důležitá a měla by být jednoduchá. A přesně takovou pro Vás mám. Kdy jste držel v ruce svůj první luk a co to bylo zač?

„Tak to je opravdu hodně dávno. Naši rodiče byli trochu dobrodruzi a v podstatě cokoliv jsme s bráchou chtěli vyzkoušet a finance nám to dovolily, to se nám snažili umožnit. Takže jsme od mala měli i luky. Měli jsme bambusové luky, měli jsme luk, jehož rukojeť byla ze šroubováku, do které byly zapíchlé dva kalené dráty. Prostě co tehdejší socialistický trh nabízel, tak to jsme měli. Ale pak se objevil luk z Polska. Jmenoval se Sokole oko. Tvarově připomínal dnešní deflexně-reflexní luky, připomínal náš Cophan, ale neměl tak propracovanou rukojeť, jako mají dnešní luky. Měl střelecké okno a nebyl laminovaný, byl pouze lepený z vrstev dýh. Ale v té době, kdy jsme ho dostali, to byl úplně úžasný luk, který nám všichni kluci záviděli“.

 

Závodil jste někdy v lukostřelbě?

„Ne, já nejsem soutěživý typ. Často sem přijdou lidi a ptají se po nějakém ocenění, nějakých trofejích. Říkají: jak mi zaručíte, že ten luk bude dobrej…?  A já jim na to odpovídám: to máte jednoduchý, řekněte mi - kolik znáte lidí, kteří vyrábí tenisový rakety a vítězí na tenisových kurtech? Někdo to vymýšlí, někdo vyrábí a někdo to prostě provozuje, no a já jsem ten, kdo to vyrábí. Mě luk zajímá jako technický problém, jako výzva. Samozřejmě když si chci zastřílet, tak si zastřílím a pár lidí vidělo, že se i trefit umím, ale nikdy jsem nebyl na žádné lukostřelecké soutěži. Což je možná škoda, protože myslím, že bych se úplně nejhůř neumístil, ale nejsem takový typ, který by potřeboval soutěžit. Já jsem původně konstruktér měřidel a prostorové záležitosti, nějaké 3D, to mě strašně baví. No a luk je v technickém smyslu velká výzva. Když jsem začínal s výrobou luků, zkoušel jsem oslovit řadu známých atp. a s jedním profesorem fyziky jsem konzultoval možnost využití matematického modelu ke konstrukci luku a bylo mi řečeno, že to možné není. I díky tomu jsem pochopil, že luk je třeba konstruovat postupně a s citem. Tak jsem si koupil měřák výletové rychlosti a začal jsem luky různě tvarovat a porovnávat jejich výstupní parametry. Když se mi dostaly do rukou cizí luky, tak jsem zkoušel, jak se který chová a z těchto pokusů a zkušeností krystalizovaly konkrétní finální tvary luků. Po několika letech jsme většinu úsilí upřeli do vývoje Curonu (pozn. autora: Curon je nejprodávanější model luku z dílny Kyzl Bows). No a tady jsem tu pružnou část luku řešil tak, že jsem si počmáral luk, vlastně ho rozparceloval a zkoušel jsem postupně proměřovat a zjišťoval jsem, která část luku se ohýbá rychleji, která naopak pomaleji (říkám tomu optimalizace ramen). Podle toho jsem někde luk zúžil či ztenčil, na Curonu si můžete všimnout toho, že on má v úchopové části minimálně vysráženou hranu na zadní straně, tedy na břiše luku a směrem ke konci ramen je hrana sražená více a více. A díky tomuto úkosování, které se nedělá na mašině, ale ručně s citem, se mi povedlo doladit ramena Curonu k mé spokojenosti. Podobně bych rád v budoucnu vyladil ramena třeba na Cophanu nebo Maru (pozn. jde o dvojici deflexně-reflexních luků z dílny Kyzl Bows), protože přestože jsou to podle mne dobré luky, myslím si, že by se z nich dalo vyždímat ještě víc. Přesto co se týká blízkého budoucna, tak bych se rád ještě chvíli zabýval Curonem. S tvarem už bych moc nehýbal, ten považuji za optimální, ale stále je možné laborovat s materiály, s lepidly, karbonem apod.“.

 

Jak se z konstruktéra měřidel, tedy v podstatě strojaře, stane tak specifický typ truhláře, jako je výrobce tradičních luků? Co se všechno muselo stát, aby se z táty, který vyrobil jednorázově dva luky pro své dva synky, stal přední český výrobce luků, jehož tato práce a vlastně i koníček uživí?

„Když to vezmu od začátku, tak to bylo tak, že po Revoluci (pozn. pro mladší ročníky – Revolucí myslíme tzv. Sametovou revoluci v listopadu 1989), to s podnikem, kde jsem pracoval, nevypadalo z více důvodů dobře a já jsem začal pracovat pro firmu na výrobu měřidel, jenže to bylo o zdraví, nicméně pár let jsem tam vydržel a mezitím jsem doma začal konstruovat své první luky. První dva luky, co jsem vyrobil pro své syny, inspirovaly mého kamaráda, který mě požádal o další luk pro svého syna. A současně jsem ty své dva první luky odvezl do Prahy panu Stanislavu Vidímovi (pozn. autora – S. Vidím je dlouholetý český reprezentant v lukostřelbě a střelbě z kuše a zakladatel 3D lukostřelby v ČR) a on mi půjčil nějaký cizí luk coby “musterstück” s tím, že jej mám zkusit napodobit. No a já jsem vyrobil něco, co vypadalo takhle (ukazuje jeden z prvních luků – viz foto) a já tomu pracovně říkám šroubovák. Je to v podstatě dlouhý luk s náznaky reflexu. Byla to moje tehdejší naivní představa o tom, jak by luk měl vypadat. A s tím jsem tehdy odjel do Prahy mu to ukázat a on tehdy, protože na našem trhu se nic moc podobného sehnat nedalo, se nechal slyšet, že je to dobré a že pokud to bude v takové kvalitě, že ode mne vezme všechno, co vyrobím. Tak jsem vyrobil dalších 8 kousků, dodnes vzpomínám, jak jsem je vezl zabalené do černého celofánu autobusem a řidič na mě hulákal, že si mám dát ty lyže dolů do kufru. Předesílám, že bylo léto a dát luky do kufru jsem odmítl s tím, že ty musí zůstat se mnou nahoře. Takže to byly úplné začátky“.

 

Měly tyto první luky nějaké jméno a nesly už Vaší značku? A co bylo dál?

„Jmenovaly se podobně jako Old Shooter a nesly naši původní značku. Já jsem si zpočátku představoval, že naše firma bude složena ze mě a mých dvou synů. Já jsem Láďa, starší syn je Jakub a mladší Tomáš. Takže první značka zněla LAJATO. A nad tím nápisem byla taková figurka s lukem v ruce stojící na kopci, za ním stylizované slunce a stín vrhaný tím panáčkem směrem dolů. To byl obrázek, který jsem měl na samolepkách a ty jsem na ty mé luky lepil. Dalším velkým skokem bylo, když jsem začal brát laminát přímo od německé firmy Black Flash. Po domluvě a exkurzi do Německa jsem začal vyrábět luky i pro ně a tedy pro německý trh. To byla doba, kdy ode mne bral pan Vidím zhruba 600 luků ročně a do Německa jsme postupně dodávali ročně podobné množství. Časem ale poptávka stále rostla a začalo to být nad naše výrobní kapacity. Začali jsme tedy prodávat už jen do Německa s tím, že firma prodávala dále luky po celé Evropě. Pak ale přišel COVID19 a s ním spojené problémy s dopravou. Do té doby jsem vyrobené luky osobně do Německa vozil, pak už ale byly možnosti omezené a mě se tu začaly štosovat objednávky. V té samé době se objevila možnost poslat luk na testování k panu Arminu Hirmerovi (viz videoreference na webu Kýzl Bows, záložka Naše luky). Otázka zněla, který luk tam pošleme. Výběr padl logicky na Curon a my jsme čekali na hodnocení doufajíce, že bude průměrné nebo lepší. Jenže recenze pana Armina Hirmera byla tak skvělá, že se nám začali ozývat zájemci prakticky z celého světa. Pro představu nás oslovili lidi z Hongkongu, Sidney, z JAR, USA nebo Kanady. Po určité době ten zájem samozřejmě částečně opadl a dnes prodáváme luky především do Evropy. Hodně našich luků míří do Skandinávie, velký zájem je v poslední době v Polsku, kde je velký trh“.

 

Jak dlouho Vám trvalo, než jste byl se svými luky spokojený? Kdy jste začal být opravdu hrdý na to, co u Vás v dílně vzniká?

„Na to je těžká odpověď. Jak člověk pracuje, často má pocit, že teď udělal to nejlepší, co mohl. A když se pak po delším čase za sebou ohlédne, tak si říká: “tak to ne, takhle to nejde - viděl jste přece ten můj první šroubovák…”, poznamenává s úsměvem pan Kýzl. „Úplně spokojený nebudu nikdy a to mě motivuje k tomu pořád luky vylepšovat“.

 

Já totiž svou otázkou mířím trochu k tomu, aby se případný zájemce o lukařské řemeslo od Vás dozvěděl, jak dlouho trvá, než se člověk dostane na úroveň, kterou lze považovat za přijatelnou…

„No, kupříkladu můj brácha, také strojař, který kdysi působil jako mistr odborného výcviku, mi onehdy říkal, že kdyby se to mělo učit jako řemeslo, tak by ten zájemce, tedy v případě, že by měl vážný zájem se lukařství naučit, by tady v dílně měl mít praxi tak 5 - 6 let, než by se mohl postavit na vlastní nohy. Ale jde hodně o individuální kvality člověka. Třeba my se učíme i teď po 26 letech. Třeba teprve nedávno jsme zjistili takovou drobnost, která mi celé ty roky neseděla a nevěděl jsem si s ní rady…“.

 

O co konkrétně šlo, mohu-li se zeptat?

„Týkalo se to opět Curonu, který je poměrně štíhlým lukem a zvláště, když se udělá z rychlostního karbonu, tak je velmi těžké chytit ramena tak, aby tzv. nefixlovala. Podobně tak mi trvalo roky, než jsem přišel na řešení problému, kdy souvisí velikost přítlaku při lepení dvou dýh s tím, jak se vám pak ten výsledný dvojplátek zkroutí až o 90 st. A to jsou přesně věci, které se sice možná dají naučit teoreticky, ale většinou je třeba přijít na ně praxí“.

 

Teď už mi dává větší smysl ta informace o min. 5 až 6 letech praxe… . Pravda je, že standardní učební obor je 3letý a 2 - 3 roky praxe k tomu je asi nezbytnost… .

“Samozřejmě, tohle asi rychleji nejde. Ale ještě bych chtěl případným zájemcům o tohle řemeslo říct jednu důležitou věc. Je třeba si uvědomit, že tahle práce je riziková s ohledem na lidské zdraví. Je to dryják na plíce, pracuje se hodně s chemií atp. Současně je představa, že budu celé dny a týdny pracovat s respirátorem, bohužel naivní, to lze těžko vydržet. Je fakt, že v době COVIDU šly věci jako ochranné pomůcky dýchacích cest hodně dopředu a doznaly co do kvality obrovského rozvoje, v tom bylo tohle období pozitivní. Závěrem bych chtěl říct, že to není práce pro čistokrevného strojaře, ale ani čistokrevného truhláře. Nám se zúročilo to, že jsme s bráchou v mládí pracovali na vlastní malé plachetnici, kde jsme už tenkrát pracovali s epoxidy apod., to se nám tady potom hodilo“.

 

Děkuji Vám za reálné zhodnocení rizik spojených s lukařským řemeslem, ty je třeba určitě znát, než se do toho člověk pustí. Ale řekněte mi teď z opačného konce - proč by to někdo zkusit měl? Co je zajímavého na tom stát se lukařem?

„Protože když se vám luk povede, je to skvělý pocit. A když vám pošle někdo fotku a tam je skupina dobrých střelců a téměř každý z nich drží v ruce Curon nebo jiný náš luk, tak vás to zkrátka zahřeje na srdci a potěší. Anebo vám přijde mail s tím, že si majitel odváží náš luk s sebou z Evropy do USA, kde ho bude použivat jako svůj hlavní luk na lov. Další exotický příklad je Číňanka žijící v Sidney, která si nechala od nás udělat dva luky a dnes už střílí jenom Curonem. Tohle vás potěší, z takové zpětné vazby máte pocit naplnění. Je ale třeba také říct, že za celé ty roky jsem na výrobě luků nezbohatl. Uživit se tím dá, ale na velké zbohatnutí to prostě není“.

 

A ještě jedna otázka k výrobě luku. Rozhovor si budou možná číst i technicky méně zdatní čtenáři, dokázal byste tedy laicky a stručně popsat popsat příběh každého z vašich luků, myslím jednotlivé fáze výroby až po finální produkt?

Občas se mi ozve člověk, který chce udělat luk přesně podle svých představ. Takové projekty se snažím odmítat, protože na to nemám kapacitu, ale pro představu - zhruba týden by trvalo udělat jen formu, kterou já už pak – v případě specifického zadání - zřejmě nikdy nepoužiju.

My máme řadu našich modelů, z těch si zájemce vybere a pak už jde jen o to vyřešit design. Je možné si zvolit dřevo, barvu, občas si někdo nechá udělat něco opravdu speciálního. Jednou přijel zájemce o luk, vysypal bráchovi na stůl hrst zlatinek s tím, že je chce nechat zakomponovat do rukojeti ve tvaru draka. Byl to jeho rozštípaný snubák… :-).

Ale zpátky - když si zájemce vybere konkrétní model, použijeme konkrétní formu a tím je rozhodnuto o tvaru luku. Dále je náročnost výroby odvislá od nároků zákazníka. Když to bude základní provedení, tedy použije se Ovangkol, jasanové plátky, dva lamináty a jsme v dílně s bráchou oba, tak ten luk může být teoreticky hotový do tří dnů. To je ale spíše výjimka. Když jde o komplikovanější luk, třeba jen rukojeť lepenou ze tří dřev, nebo jde o luk atypický v jiném smyslu, např. si zájemce přeje jinou sílu nátahu, než je pro danou délku luku obvyklé (tj. při délce nátahu 28 palců), pak je doba procesu výroby a tedy i termín dodání výrazně delší.

Například chce-li někdo udělat speciální rukojeť za využití více dřev, karbonu apod., musím v praxi vyrábět luky dva – jeden s dřevěnou rukojetí a druhý zakázkový (ten poptávaný). Na tom dřevěném si nejprve ověřím, že bude vše fungovat, hlavně zda vyšla síla ramen a pak teprve jdeme do toho zakázkového, který bude svou výrobou o tolik dražší, že kdyby se nepovedl správně nadimenzovat, zůstal by mi tu pravděpodobně ležet jako neprodejná relikvie“.

 

Liší se významně z hlediska výroby dlouhý a reflexní luk? Postavím-li vedle sebe Sentinel a Maro, budou tam rozdíly v procesu výroby?

„Z hlediska parametru luků jsou tam rozhodně rozdíly. Z hlediska výroby se luky téměř neliší, není tam nic extra speciálního. Nemohu říct, že by jeden, nebo druhý typ luků byl pracnější ve smyslu lepení, broušení atd. Občas je více práce s pistolovou rukojetí, ale nijak zásadně. Velké rozdíly v parametrech luku jsou ale samozřejmě dány použitými materiály“.

 

A který luk máte nejraději Vy osobně? A hlavně neříkejte, že je to Curon. Takže?

„Samozřejmě, že je to Curon! Mám ho rád, protože ten pocit při výstřelu z něj je zkrátka nejlepší. Nejlepší ze všech luků, které tady mám a které děláme. Srovnával jsem Curon s jinými luky, mimojiné i s lukem, který měl tu nejlepší recenzi od zmiňovaného pana Armina Hirmera s tím, že podle něj jde o nejlepší tradiční luk, který byl u něj testován. Když jsem si ale pocitově srovnal nátah toho oceněného luku s naším Curonem, přišlo mi, že zatímco první luk má nátah rozfázovaný z hlediska vynaložené energie, Curon se tahá plynule a pocitově daleko příjemněji. Přitom šlo o luky srovnatelné síly (35 liber).

Na Curonu mě nejvíce fascinuje jeho decentní jednoduchost kombinovaná s výkonem. Koneckonců já mám Curon, brácha má Curon, syn střílí s Curonem, tak na něm asi opravdu něco bude...“, říká Vladimír Kýzl s úsměvem.

 

Teď otázka z jiného konce. Zažil jste moment, kdy jste toho chtěl opravdu nechat?

„Ale jo a byly dokonce dva. První byl, když jsem dělal moje první luky. Používal jsem laminát, který byl myslím z Tišnova a byl trochu hrubší struktury, navíc lepený jiným typem pryskyřice. A ty luky při broušení velice vyprašovaly, létaly z nich skelná vlákna a když jsem pak ležel už po sprše v posteli a všude jsem cítil ta skelná vlákénka, tak jsem si říkal, že tohle bude nad mé síly, že to mi za to nestojí. Ono totiž zpočátku jsme dělal jen luky dřevěné. Jenže nad 25 liber už bylo třeba přidat do luků laminát a první zkušenost byla právě tahle ne zrovna pozitivní.

Druhým momentem, který osobně považuji za vážnější, se váže ke koncovkám ramen. My jsme používali dlouho tzv. Fenolit. Ten materiál vyráběla jedna česká firma a my jsme od nich brali desky, ze kterých jsme koncovky vyráběli. Ten materiál měl normované složení a byl mimořádně odolný. Dělali jsme i koncovky na kuši, která měla nátahovou sílu 300 kg (pozn. to je pro zajímavost téměř 600 liber!) a vše vydrželo. Dělali jsme např. Lanuru do Německa o nátahu přes 130 liber, vím o 110 librovém Curonu a vše bylo bezproblémově osazeno zmíněným Fenolitem. Původní materiál jsme ale po 17 letech spotřebovali a tak jsme se rozhodli dokoupit fenolitové desky opět do zásoby na X let. Tedy totožný materiál, stejná norma i výrobce. Začali jsme tedy používat koncovky z nových desek, ale osvědčeného materiálu a posílali jsme luky do celého světa. Jenže koncovky začaly praskat, nebo dokonce došlo v důsledku proříznutí koncovky k poškození celého luku a my jsme museli buď řešit reklamace a opravy, anebo dokonce dodat zbrusu nové luky za ty poškozené. I když nešlo o mnoho případů, postavili jsme se samozřejmě k problému čelem a stahovali jsme preventivně luky prakticky z celého světa, abychom předešli tomu, že koncovky začnou lidem praskat. Snažil jsem se později fenolitové desky vyreklamovat, ale k ničemu to nevedlo. Mezitím jsme objevili hmotu G10, jejíž parametry se ukázaly pro účely koncovek ideální. Dnes používáme tedy jak bílou, tak tmavou variantu hmoty G10, která je stejné měrné hmotnosti jako původní Fenolit, ale disponuje výrazně vyšší pevností. Celé to bylo ekonomicky a časově náročné, ale zvládli jsme to. Situace to ale nebyla příjemná“.

 

Co bych musel udělat pro to, abych zítra mohl začít vyrábět luky?

„Ze začátku je to samozřejmě otázka know-how. Ale to v dnešní době internetu není problém. Tam dneska najdete opravdu všechno. Dále je třeba používat vhodná lepidla. Slabší dětské luky lepím českým lepidlem, fajnovější luky lepím lepidlem od pana Petra Čížka. Zkoušel jsem toto lepidlo srovnat i s klasickým UHU300, výsledky byly srovnatelné. Důležité ale je dávat si při lepení pozor na prach. Další otázky se týkají doby a teploty vhodné k lepení, opět vše je na internetu.

Další otázkou jsou použité materiály, tedy dýhy. Určitě bych nedělal luk z buku, proměnlivou kvalitu má často používaný jasan. Osobně doporučuji z našich dřev javor, to je velmi vděčné dřevo. Z cizích je dobrá třeba bubinga. Začátečníkovi bych ale poradil, aby lepil luk z javoru. Když to má mít hezčí výraz, je třeba tam vložit podhledovou vrstvu, nějakou dekorativní dýhu - ta musí být každopádně pevná. Dále bude třeba pícka na vytvrzování lepidla. Není to nezbytné, ale je to šikovná pomoc. Nesmíte samozřejmě luk ohřát na více než 100 st. C, jinak se zbytková voda uvnitř začne vařit, což by mohlo potrhat vnitřní strukturu dřeva. Čili doporučuji cca 90 st. C a nechat to v té peci schnout těch 6 až 7 hodin. A jak si udělat formu? To je vlastně celkem jednoduché. Vyberete si luk, který se vám zamlouvá a který dobře střílí a obkreslíte ho. Vyříznete si formu a můžete jít na to. V dílně by vám neměly chybět základní dřevoobráběcí stroje a nástroje, které se dnes dají běžně koupit. Určitě se vám bude hodit pásová bruska, nesmí chybět pořádná pila a pak sady nástrojů na rašplování a broušení. Musíte být samozřejmě základně zručný a hlavně se rychle učit ze svých chyb“.

 

Čekají KyzlBows nějaké novinky v blízké budoucnosti? Chystáte něco, nějaký produkt, kterému byste skrze tento rozhovor chtěl takříkajíc umést cestičku?

Není tomu tak. Ani na jednu z těch otázek Vám neodpovím kladně. Momentálně jsme v časovém skluzu, máme řadu objednávek a spíše se snažíme obsloužit aktuální objednávky. Takže naším cílem je teď výrobu hlavně udržet a dostát závazkům. Osobně se ale snažím pořád ladit kvalitu, hraju si s materiály a řeším spíše detaily. Pořád mám pocit, že je kam se posouvat. Ale abychom měli v rukávu nachystaný nějaký nový typ luku, tak to není.

 

Je také otázkou, jestli je možné současné portfolio a především Curon nějak zásadně vylepšit…

„Já si myslím, že všechno se dá překonat a osobně bych si hrozně přál mít k dispozici dalších 30 let a mít možnost využít moderní materiály, které se používají třeba v kosmonautice, nanotechnologie apod., v tom bych se chtěl zdokonalit a zkusit to aplikovat do výroby.

 

Chcete závěrem našeho rozhovoru něco pro změnu Vy vzkázat čtenářům, zpravidla lukostřelcům?

Já si moc vážím zájmu lidí o naše luky. Jak už jsem řekl v úvodu, já nejezdím po závodech a nesbírám vavříny, snažím se jen dělat co nejlepší produkt. A mám velkou radost z toho, že lidem naše luky vyhovují, že se k nim vrací i napříč generacemi.

 

pan Vladimír Kýzl ve své kanceláři

 

první luky, které vyráběl Vladimír Kýzl pro své syny Tomáše a Jakuba

 

Vladimír Kýzl ukazuje různé přípravky na rukojeti pro kopírovací brusku

 

a tady pro změnu přípravek na broušení funkčních ploch rukojeti, zde pro Curon s malou rukojetí

 

takto vypadají formy pro lepení luků – některé finální, jiné zkušební