Reportáž · Lucínek

BOŽSKÁ JARDATŮRA ANEB PŘIJELI JSME, DOSTALI JSME VYNADÁNO A JEŠTĚ SE NÁM TO LÍBI

Opět se potvrdilo, že i když Myša občas umí lézt na nervy, má krom lukostřelby také jedinečný talent uhodit hřebík na hlavičku a jednou větou říci vše: Zelí je Bůh večírkové lukostřelby. Po letošní Šablatůře je to víc než zřejmé, stejně jako Jardovo jezdecké šamanství.

Do Malíkova se nám v pátek až zas tak nechtělo, bylo hnusně, zima a vlhko, děti tradičně nakřáplé a na luky jsme nesáhli od Skalanského Vejce(te). Navíc se páteční posezení u „jižních“ příbuzných trochu protáhlo a ráno jsem ty litry vína celkem pociťoval. Když jsme ráno sedali do auta, pršelo...

Hned jak jsme projeli uličkou Subotaje Bahadura, bylo nám jasné, že akce bude komorní. Koně byli jen dva a lidí tak akorát, aby to vydalo na turnaj, ale zase to nebyla prvomájová manifestace. Po loňské strhující premiéře nás ani nepřekvapila jurta a další vymoženosti pana Rychlopiče domácího, vyslechli jsme pár tradičně zmatených Zelího pokynů a vyrazili jsme na trať.

Disciplín připravil Zelí and his family poměrně málo. Vzhledem k tomu, že polední část Malíkovských turnajů zabírá adorace jezdeckých kreací Jardy a Toníka, to mělo své opodstatnění: na podzim se stmívá brzy a většina lidí nezůstávala přes noc. Turnaj tedy sestával z obligátních ligových disciplín (terčovka 20,25, rychlostřelba, královský ústup), jedné 50m dálkovky, jedné ptákoviny na blízko (krtci), jedné dynamické disciplíny na pohybující se terč (kolečka), jedné disciplíny prověřující stabilitu techniky (soustřel) a nakonec Zelího tradičních koulí z východu, nádherně výtvarně zpracovaného pozůstatku byvší zámecké Zelňačky. Od každého typu tedy jeden kousek, nic převratného.

ALE!

Každý, kdo by kdy chtěl pořádat nějaký turnaj, nebo kdo ještě na žádném nebyl, se měl přijet podívat, jak to má vypadat. Já osobně jsem asi takhle dobře postavený turnaj ještě neviděl. Zelího mazáctví už dosáhlo takového rozměru, že na zanedbatelné ploše dokázal nabídnout něco, co překonalo všechna naše očekávání. Především: ta neuvěřitelná citlivost při umisťování disciplín! Kolečka i rychlostřelba kolečka postavené do protisvahu, takže nebylo třeba zástěn. Královská ústupovka postavena v takové rovině, že to snad bylo v celém rozsahu „na bublinu“. Totéž rovnoběžně postavená dálkovka o jednu terénní vlnu výš, stejně jako hned vedle terčovky. Ty navíc byly skutečně postaveny tak, že ani jeden terč nenabízel výhodu, což také nebývá na turnajích úplně pravidlem. Krtci postaveni do mírného svahu s metou nahoře, takže střelec na ně střílel seshora. Východní koule začleněny malebně do Jardova hospodářství, navíc do blízkosti kadibudky, kdyby se z toho někdo náhodou pos... U soustřelu, pravda, chyběla zástěna a šíp mohl směle pokračovat rovně do kukuřice, nicméně terčovnice byla dost velká a kdo v disciplíně „soustřel“ nedá ani takovouhle krabici, tak si asi fakt zaslouží jít hledat... My jsme měli ve skupině 4 děti, 2 z toho předškolní, a trefovaly. Jediné, co by snad bylo možné vylepšit, když už bych si měl vymýšlet, by asi bylo vysekat delší výseč za královskou a hlavně dálkovou. Olda Frölich přestřelil a při síle jeho luku prostě šíp zmizel kdesi ve vysoké trávě.

Mimořádně mne ovšem nadchla kolečka. Za prvé měl Zelí nově udělaná ta vlastní kolečka, dostatečně tuhá, dostatečně široká, s krásným zářícím „žloutkem“ uprostřed. Spouštěcí rampa byla šířkou tak akorát, takže se kolečka ani nezasekávala, ani nerozkývala, a krásně rovně a rovnoměrně se kutálela. Navíc byla nová rampa dosti příkrá, takže kolečka oproti jiným příležitostem, co pamatuji, byla mnohem rychlejší a strefit se bylo celkem nesnadné. No a na závěr to nejlepší – srdce bezpečnostního technika plesá – vypouštěcí rampa byla vybavena fakt bytelnou, spolehlivě neprůstřelnou celodřevěnou zástěnou o takové šíři, že se za ní vešly 3 děti s jedním dospělým a nikdo z nich vůbec nebyl vidět. Senzace!

Na konci přišla lahůdka: tibetská řevnivá lukostřelba, které snad za naší rodinu můžeme vytknout jen to, že nás zařadili mezi náplavy, syčáci jedni! Disciplína spočívá v rozřazení střelců do dvou družstev, z nichž jedno hromadně střílí na poměrně malý poměrně vzdálený terč trojúhelníkovitého tvaru, zatímco druhé družstvo střelce rozptyluje povykováním, vtipkováním a vůbec všemi prostředky kromě přímého fysického zásahu do výstřelu (viděli jsme běžně lechtání pírkem, dušení smradlavými výpary, omračování akustickými rázy, rozptylující erotické nabídky a další rafinovanosti). Střelci ale přijeli evidentně nepřipraveni, nikdo neměl řehtačky, gongy, tlampače, lahvičky se čpavkem a jiné k této disciplíně evidentně nezbytné náčiní. Příště už budou všichni tušit, do čeho jdou, a na místo tibetské lukostřelby počítám, že tam vypukne bengál!!! Novinka nadchla asi úplně všechny a ukázala se jako vynikající uvolňující tečka za turnajem.

Ve skupině jsme se shodli, že nižší počet disciplín při zachování celé pestrosti jejich spektra měl spíše kladný efekt, nikdo se nikam nehonil, děti to odstřílely vcelku v pohodě bez únavy a ji provázejících scének, všechno se stihlo v čas a střelci se i mohli v klidu soustředit na disciplínu a nemuseli už už letět na další, aby ji někdo mezitím nezabral, jak se také občas stává. Průchodnost tratě byla tak akorát, na všech disciplínách pořád někdo byl, ale nečekala tam horda zpruzených střelců.

Zatímco Zelí božsky stavěl, zázemí turnaje a jeho barvitost měl jakožto příslušný zeměpán na starosti Jarda Botka. Se všemi, kteří mu pomáhali, vytvořil úžasnou atmosféru, fajn jídlo, neustálá vkusná hudba, ... navíc Jarda zřejmě panákama uplatil nějaké božstvo, co odpovídá za počasí, takže se rozjasnilo a bylo dokonce sluníčko, ale zase ne horko, prostě ideál po všech směrech. A pak samozřejmě obligátní Rychlopičův „rychlokumys“ včetně křtění čerstvě nadojeným kozím mlékem. Za zmínku jistě stojí také svérázné „medaile“ v podobě pravých koňských podkov – pokud nepřinesou štěstí, tak zaručeně zahřejí při každém pohledu vzpomínkou na jeden z nejkrásněji prožitých dnů v roce.

Určitě k tomu přispělo i to, že jsme měli skvělou skupinku, pohoda z Fröhlichovic rodiny jen sálala a taky to vyšlo v ideální kombinaci dva primitivní muži a dvě ženy, shodou okolností střílející identickým Kýzlovým jezdeckým lukem, lišícím se jen libráží a barvou. Popovídat si s Oldou o englické lukostřelbě, to byl faktor výrazně zvyšující už tak dobrou náladu. Možná mne také ovlivnilo to druhé místo, co jsem vystřílel? ;-) V každém případě jsme odcházeli dát děti spát s přesvědčením, že to pro nás byl letos bezkonkurenčně nejvydařenější turnaj.

To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká! Noční tmou pro nás totiž k příbuzným dokodrcal šílený vozka alias Jarda, a štval zpátky svého malého koníčka se stejnou vehemencí, jako když cválá s tasenou šavlí. Vozíček občas drkotal po kamenech (to byl nevinný začátek), občas se nakláněl nad polovypuštěný rybník tak, že bez vyvažování by to asi nedopadlo (nebo spíš dopadlo, ale dosti neblaze), občas projížděl kalužemi tak mocnými, až jsem čekal, že Jarda řekne „Ressl sem, Ressl tam,“ a koníkovi naroste lodní šroub. V jednu chvíli jsem fakt byl skálopevně přesvědčen, že se neudržím a vypadnu. Zkrátka, romantika, na kterou se nezapomíná.

Jen co jsme vystoupili z Rychlopičova kočáru a Jarda vypřáhl, tak nás vtáhl úžasně pějící Hombre, jenž se ukázal jako zázračný šumař, tahající z rukávu jakoukoli píseň, kterou si kdo přál. Poté, co jsme postupně okupovali celou jurtu a v její alikvotní akustice pokračovali v plejádě písní, dosáhlo mé rozjaření takového stupně, že jsem ve své naprosté amuzikálnosti pěl z plných plic. Evidentně byla celá společnost v pokročilém stavu, neboť mne z jurty nevyhodili.

Závěrem pikantní tečka: když jsme se na druhý den u Jardy stavovali, zapadlo naše těžké auto v rozježděném svahu a Broskev přes svou neskonalou řidičskou pýchu nedokázala vyjet. Tak dobře se bavícího Jardu jsem asi ještě neviděl. Nakonec už byl výjezd tak rozhrabaný, že když jsem za volant sedl já, taktak jsem vyjel i s veškerou pomocí tlačícího Jardy, Toníka i Broskve. Zkrátka co vteřina, to skvost!

#Soutěže a turnaje

💬 Diskutovat o článku ve fóru

← Zpět na novinky