Reportáž · Lucínek

Druhý ročník Memoriálu Josefa Horehledě aneb Proposic si hleď!

mjh3-90ac34.jpg V sobotu 23. Května uspořádal Pavel Bumba vulgo Messermann na okraji Děčína již druhý ročník lukostřeleckého turnaje na památku Josefa Horehledě. Turnaj se opět konal ve stejném parkovém areálu, jako vloni, ovšem počasí bylo letos doslova výstavní – sluníčko, celý den mírný osvěžující vánek, ale jemný právě tak, aby se nikdo nemohl vymlouvat na chyby způsobené větrem. Někteří účastníci se na tom sluníčku dokonce docela slušně připálili.

Přijeli jsme tradičně na poslední chvíli (protože jsme to měli ze všech nejblíž) a bez velkých prodlev jsme vyrazili na trať. Naše grupa začínala zrovínka prvními dispiclínami, sledovali jsme tedy až na malou odchylku v závěru vlastně pořadatelův základní plán. Postupovali jsme areálem odspoda nahoru, začali jsme ligovou terčovkou na 50m. Postaveno na krásné rovince, terč rovněž dobře napřímen, za terčem zástěna. Střelecky ideální podmínky, snad jen ta zástěna zrovna u dálkovky mohla být o fous širší. Jeden šíp mi ujel do leva, proletěl živým plotem i pevným plotem a musel jsem dosti krkolomně obcházet areál, abych ho pak za plotem hledal ve vzrostlém poli. Samozřejmě, mám umět střílet, ale odchylka byla po pravdě asi 5cm vedle terčovnice, a to se na 50m stane. Jinde byly zástěny širší, zrovna tady bych to ale viděl jako důležitější. To ale nic nemění na tom, že takhle příjemně se mi padesátka asi ještě nestřílela.

Ligová dvacítka byla standardní, tam se toho mnoho nevymyslí. Královský ústup měl pěknou zástěnu a postaven byl opět na rovince, zvláštnost byl hliněný pás z bývalého výkopu, přes který bylo třeba nad 55m přejít a přes něj také nějak střílet. Pro instinktivního střelce, orientujícího se celkovým vnímáním prostoru, samozřejmě obtíž navíc. Rychlostřelba se střílela na klasickou FITu a byla naším prvním setkáním s dalším rysem Messermannovy pečlivé organizace – stanoviště měla „pod palcem“ pořadatelka, která ovládala stopky. Střílelo se podivně šikmo svahem, poměrně netradiční umístění. Pořadatelka také evidentně neměla s lukostřelbou valné zkušenosti.

Poté jsme přešli přes centrální příjezdovou cestu na druhou stranu dolní louky, kde byl umístěn panák. Tentokrát byl terč z dobrého materiálu a zdál se mi i trochu propracovanější. V zášestí jsme postoupili výše a natrefili jsme na jeden z vrcholů turnaje, novou dispiclínu „posedpostoj“. Jednalo se o žebřík, uvázaný k plošině umístěné ve větvích vysoko nad terénem. Na základní terč se střílelo víceméně kolmo dolů z plošiny, všem vždy vadila větev. Další 3 volitelné terčovnice byly umístěny dále v jiném úhlu a vždy mezi větvemi stromů. Střelec se mohl takticky rozhodnout střílet na vzdálenější terč, u něhož stačil jeden zásah a každý šíp v jakémkoli terči se pak počítal násobkem pořadí obtížnosti nejvzdálenějšího zasaženého terče (základní terč ... body se počítají 1x, třetí terč ... body se počítají 3x, přitom ostatní šípy mohly být v jakémkoli z terčů, i v nejbližším). Kupodivu dispiclína nebyla zas až tak těžkým oříškem, mnozí včetně mne trefili bez větších obtíží třetí terč. Čtvrtý jsem ale neviděl trefit nikoho, byl již přece jen daleko a příliš stíněn větvemi. Pro mne nejhezčí lukozážitek turnaje.

Na to jsme po jednom vstupovali na ponton umístěný na rybníčku, z něhož se neustále roztouženě ozýval zelený skokan. Terče byly, jako vloni, kytičky z papírových tácků. Tato dispiclína je zvláštní tím, že se terče prostřelují a zásah registruje někdo další podle pohybu květu. Tradiční Messermannova dispiclína, podařená inovace, nicméně řekl bych, že tady by se daly postavit jinak zástěny. I úspěšný zásah totiž převážně letí do země a zalézá vodorovně pod trávu, což je jistě nežádoucí. Možná zástěny blíž? Nebo kytky na vyšším stonku, aby dobře mířený šíp prošel květem a pak se zachytil v zástěně?

Hned vedle pontonu je další Messermannova specialita, střelba na balónky naplněné vodou. Letos mi to nějak šlo, asi byly balónky větší, než vloni. Dobře postavená zástěna, vloni úplně chyběla a to byla doslova tragédi. Letos to byla radost střílet! Zde jsme skončili a udělali si pauzu na oběd. Tradičně byl vegetariánský velmi slušný „smažák“, kančí guláš posoudit nemohu, ale zase je to jídlo celkem vznosné na masovou turnajovou šlichtu. Obsluha při tom počtu samozřejmě mírně vázla, ale rozhodně ne nijak fatálně.

Po obědě jsme vyrazili do horního ovocného sadu, kde jsme nejprve odstříleli „kyvadlo“, které ale bylo tentokrát vlastně metronomem. Již několikrát jsem ve svých „zprávách bezpečnostního technika“ psal, že je to podstatně těžší, než klasické kyvadlo. To se opět potvrdilo. Nicméně: těžké pro všechny střelce stejně, dobře postaveno, se zástěnou, a navíc úslužnou a tentokrát skutečně dobře spolupracující obsluhou. Tady bych opět oznámkoval na výbornou, jako již mnohokrát na děčínském turnaji. mjh2-3bf6a1.jpg

Dostáváme se ovšem k „černému Petrovi“, kterého si Messermann jakožto pořadatel bohužel opětovně vytáhl s dispiclínou „dostavník 3D“. Oč šlo, resp. přesněji oč mělo jít? Stejně jako vloni byl připraven malý 3D okruh v horních partiích sadu, umístěný do kruhového území ohraničeného bezpečnostní páskou. Kolem tohoto území vede cesta, a právě po této cestě měl jezdit traktůrek se zapřaženým valníčkem, na jehož korbě měli sedět či stát lukostřelci a za pomalé jízdy postupně objet celý 3D areál a na každé zvíře střelit ve chvíli, kdy se jim to zdálo nejvýhodnější. Zkrátka taková simulace střelby z dostavníku na bizony na divokém západě. Vloni se tuto dispiclínu podařilo uskutečnit pouze s jedinou skupinkou, protože tak pršelo, že povrch byl rozmoklý a v šikmém návrší sadu už traktůrek nebezpečně klouzal, dokonce se zvrhl. Letos bylo krásné počasí a pořadatelé vynaložili nemálo úsilí, aby zajistili bezpečnost „dostavníku“: valník byl letos stabilnější a umístění méně kopcovité.

Ale ukázalo se, že prokletí bledých tváří, kterým rudí muži nezapomněli zbytečné vybíjení bizonů z oken dostavníků, si umí vybírat svou daň. Co čert nechtěl, valníček se zvrhl. Jak k tomu došlo, znám jen z doslechu, protože se to stalo hned první grupě v době, kdy jsme byli dole, někde u královské ústupovky. Viděli jsme tedy jen houkající sanitku vjíždějící do areálu a poté ji urychleně opouštějící, následovanou spěšným odjezdem auta. Dále tedy relata refero: střelci první grupy zřejmě nečetli instrukce, nebo se zkrátka spolehli na zkušenost z podobných turnajů, na nichž celá skupina jezdí také na valníku, ovšem velikém, za velkým traktorem a víceméně po rovině. I vylezli si na valník ve větším počtu, dokonce snad celá grupa (skupinky nebyly velké a bylo dost dětí, takže se tam mohli i vejít). Klíčová otázka zní, jak k tomu mohlo dojít? V instrukcích stálo: „Soutěžící zaujme místo na vleku za traktůrkem a během jízdy střílí na různě daleko rozestavěná zvířata (3D)“. Ze singuláru se dá odvodit, že má být střelec jeden, já např. jsem tomu tak rozuměl a holt jsem byl i vloni, tak vím, že i tehdy to bylo míněno jako jízda po jednom. Na druhou stranu to z té věty nijak třeskutě zjevné není a spoléhat se na to asi nedá. Dále byl u celé dispiclíny, jakož i u jiných, pověřený pořadatel, zde též řidič traktůrku. Jak to, že pustil do valníčku více než jednu osobu, je asi základní kámen úrazu a poučení pro všechny příští pořadatele: dotyčný zkrátka neměl o turnajích ani páru, zřejmě nebyl ani u testování stability vozíku – které probíhalo vždy s jediným pasažérem - a byla tak na něj přenesena odpovědnost, kterou ani náhodou nedokázal unést. Takový pořadatel je daleko nebezpečnějším elementem, než kdyby grupy měly ostřílené a soudné kvočny. Připočtěme rovněž fakt, že podle slov pořadatelů nebyla dispiclína určena dětem (?osobám mladším 18 let?). To ale v proposicích uvedeno nebylo a řidič to rovněž trestuhodně povolil: na korbě byly samozřejmě i děti. A tak se stalo, co se nutně muselo stát: v příkřejším stoupání se valníček zvrhl a otec s dcerou se ošklivě potloukli, dítě dokonce nemohlo dýchat a jak to bylo s žebry etc. nemám ponětí. Dále to již bylo v režii záchranné služby.

Po pravdě řečeno to ještě asi dopadlo dobře, dovedu si vzhledem k výzbroji, kterou dohromady celá grupa s sebou měla, představit mnohem horší konce! Pád z výšky na něčí šípy, zranění praskajícím ramenem pádem krouceného luku, nebo i zranění velkým nožem či spíš tesákem, který většina z nás na turnaje kvůli vyprošťování šípů nosí. Stačí jenom připomenout emerický případ, kdy byl útočící medvěd nakonec zoufalým lukostřelcem zabit karbonovým šípem, vraženým do srdce pouhou rukou! Karbony se zkrátka neohýbají a nelámou, projdou i kdyby měly být zaraženy končíkovou stranou... Dispiclína se samozřejmě okamžitě stopla a my ostatní jsme ji absolvovali – tak jako vloni – po svých.

Memento pro nás všechny v prvé řadě zní: lukostřelba je vždycky „vošajstlich“ a bezpečnostních opatření není nikdy dost! Tak, jak je dispiclína připravena a pořadatelem promyšlena, tak se musí dodržet! Maximálně si ji upravit ještě směrem k větší bezpečnosti. Tady jsme si například s jinou grupou vlezli do střeleckých úhlů a dopadových zón, protože původně to měl být dostavník a poté šly grupy pěšky kolem dokola kruhového území a střílely na zvířata umístěná uprostřed ... a samozřejmě při minele nesly silné luky efektivně až na cestu z druhé strany kruhu. Také nám tam vlezli nic netušící diváci. Každý z nás už někdy střílel, takže opravdu nebezpečné to nebylo, ale grupy mohou být poskládány z různě zkušených střelců... Proto se ukazuje, že systém protřelých kvočen je zdaleka nejspolehlivější zárukou rozumného průběhu. Za druhé je třeba číst proposice! A za třetí je nutné, aby jejich formulaci pořadatel věnoval maximální pozornost. Něco jiného je terčovka, a něco jiného extra nová, neznámá a nevyzkoušená dispiclína – tam prostě nikdo neví, jak je to přesně myšleno. Příkladem budiž výše popsaná a skvělá dispiclína „posedpostoj“, u které pořadatelé také vyloučili děti ... ale zase to nikde nebylo uvedeno! Tady naštěstí dobře fungoval přidělený mladík a informoval nás ve chvíli, kdy jsme se rozhodovali, jestli syna necháme lézt do výše prvního patra s lukem a šípy po vratkém žebříku.

Druhý a v tomto případě ještě kategoričtější imperativ se vztahuje k dopadům na celou oblast tradiční lukostřelby: kdyby si byl někdo na tom valníku vrazil šíp do sleziny a vykrvácel, pravděpodobně by to mělo nedozírné následky pro celý svět turnajů, jak je známe. Bylo by vyšetřování, patrně by se o dost zpřísnil dohled a dost možná by to vedlo až ke změně zákona. V každém případě by se pak uskutečnily vize Stanislava Vidíma, musely by být balistické posudky a z rozumně silného luku by si člověk zastřílel jen na střelnici... etc. etc.

Turnaj tahle patálie nakonec celkově poznamenala minimálně, většina skupinek se to vlastně doslechla až během oběda a do jejich postupu to vůbec nezasáhlo. My jsme po dostřílení 3Dčka sešli druhou stranou ke kolotoči, opět nádherné, nápaditě vymyšlené a velmi dobře připravené dispiclíně. Sestávala skutečně z elektromotorem poháněného kolotoče, na jehož ramenech se přiměřeně rychle točily terče. Jeden terč bylo možno zasáhnou pouze dvakrát. Zástěna, to vše doplňovala skvělá obsluha. Na jedničku, tuhle dispiclínu bych chtěl mít doma!

Poslední štace byla kolečka, tradiční turnajová záležitost, zde ovšem pojatá jako trochu těžkopádnější a větší objekty, které bylo snadnější zasáhnout. Zase rozumný a úslužný pořadatel-vypouštěč, navíc při vypouštění krytý bariérou – pochvala! Rovněž zástěna, vypůjčená od Netolických, byla přímo obrovská a na tuhle dispiclínu se skutečně hodí. Bezva postaveno!

mjh1-f90129.jpg Co dodat závěrem k rozpačitému dojmu, který čiší i z mého článku? Messermann pořádal turnaj podruhé a řadu věcí zlepšil, to bylo na první pohled patrné. Sám jsem jej na něco vloni upozornil a letos to bylo skvělé. Vloni bylo umístění takové nejisté, letos bylo bezchybné. Bezpečnostní prvky nadstandardní. Vymyslel řadu nových a opravdu originálních a osvěžujících dispiclín, což jsou zkrátka věci, které jinde nezažijete a když si je chcete zastřílet, musíte přijet do Děčína. Slabina se ukázala v instrukcích, sebezáchovný pud lukostřelců je zjevně nižší, než si Messermann nalhával. Když to srovnám s Mlčochem, tak tam prostě instrukce byly přitlučené snad na každé sosně a navíc pünktlich. Stačilo je dodržet. S tím valníčkem to byla bohužel asi souhra náhod, jiná grupa v kombinaci s jiným pořadatelem by asi vyhodnotila situaci zdravým selským rozumem, a z druhého ročníku Horehledě by byl jeden z povedenějších letošních turnajů. I tak se vlastně všechno ostatní velmi dařilo, areál není velký a přitom bylo rozmístění skutečně bezpečné, to mohu s klidným svědomím potvrdit (no, snad bych ještě víc odklonil kytičky od balónků, aby se zvětšil úhel ... ;-) Jídlo, co jsme měli my, bylo dobré, zázemí funguje bezvadně. Pro příští rok bych zkrátka doporučil vyloučit dostavník, neosvědčil se a počítám, že stejně už by lidé neměli důvěru na valník vylézt. Dále udělat nějaké tuhé školení pořadatelů, nebo se vrátit k systému kvočen. A holt promyslet přesné znění zadání, hlavně u originálních dispiclín, které jsou ale solí tohoto turnaje a dělají z něj tak osvěžující podnik. Protože Messermannovy nápady jsou k nezaplacení. Každý se ale prostě nepovede, s tím se musí počítat. Těším se na třetí ročník, držím palce a doufám, že si Messermann svou dávku smůly už vybral!

Čaj

#Soutěže a turnaje

💬 Diskutovat o článku ve fóru

← Zpět na novinky