Reportáž · Mamutík

Lazluk 2009 … aneb tři roky poté (Paralelní reportáž Mamutíka a Joshe)

mamut200-7e7296.jpg josh200-fb79ae.jpg

Před třemi lety jsem se poprve ocitnul díky náhodě a Joshovi (který osedlal firemního oře pod kapotou a laskavě mě dopravil do cílové destinace) v české indiánské rezervaci v blízkosti Českého Krumlova. Důvodem byl lukostřelecký turnaj, na který jsem vyrazil nejenom jako soutěžící, ale také jako součást zpravodajského týmu nově založeného portálu Lukostřelec.cz.

Naši reportáž z roku 2006 můžete nalézt zde.
Místo i lidé mě nadchli, takže to nebyla návštěva poslední.

Je tedy nejvyšší čas s ještě čerstvými dojmy z Lazce 2009 seznámit ty nešťastníky, kteří se díky omezení počtu účastníku nevešli na startovní listinu, nebo na poslední chvíli ochořeli a museli přenechat své místo náhradníkům.

Oznámení o akci
Od mé první návštěvy Lazeckého turnaje se už stalo tradicí, že mi vždy v srpnu zavolá Lišák z Lazce a požádá mě, abych umístil na Lukostřelce.cz informaci o konání jejich turnaje. Letos mě jeho telefonát zastihl pod hradem Orlík. Zrovna jsem vystupoval z pronajaté plachetnice, na které jsem začátkem srpna trávil s rodinou svoji dovolenou, takže jsem jeho přání nemohl okamžitě vyhovět. Využil jsem tedy Petra Kyjovského, kterému jsem onu infomaci okamžitě zavolal. Petr bohužel také tou dobou neseděl u počítače, ale ve vlaku, a mířil z Jeseníků do Prahy. Informace o tomto výjimečném turnaji se dostala na web Lukostřelec.cz.až večer.

Příjezd
Vzhledem k tomu, že na turnaj do Lazce teď už jezdím s celou rodinou, tak jsme vyjeli až v sobotu ráno. Zvolili jsme standardní cestu přes vesnici Lazec i s vědomím, že od ní pojedem dál cestou vhodnou leda tak pro traktory. Trochu mě ale trápilo, že všechny věci budeme muset odnést až na vzdálené tábořiště na zádech. Až na místě jsem zjistil, že do Lazce vede i jiná, lepší cesta, která umožnila účastníkům přijet autem skoro až k táborovému ohni. Proč já vlastně nečtu diskuzní forum? Člověk se tam lecos dozví, třeba i popis, kudy vedou cesty k indiánům.
"Takže jsme tady," vykřikly naše děti a rozběhly se hledat nové kamarády a prozkoumat dětský koutek, který byl bílými rudokožci zřízený u jedné břízy na kraji tábořiště. Já sám jsem nikam neutíkal, jenom jsem na zem odložil věci a začal se věnovat jedné z nejhezčích částí každého turnaje: Vítání. Když skončilo potřásání rukou se všemi známými a neznámými lukostřelci a jejich doprovodem, domluvil jsem se se svojí manželkou na základních provozních věcech. Kdo přinese zbytek věcí z auta (ona), kdo se postará o naše děti (ona), kdo je nakrmí (ona), kdo postaví stan (ona), kdo bude se mnou chodit a korigovat našeho střílejícího syna Kryštofa (ona). Díky naší vzájemné dohodě jsem získal možnost si vystřelit cvičně pár šípů ještě před zahájením turnaje a stihnout se smířit s faktem, že umístění na konci startovního pole není žádná ostuda

Vlastní soutěž
Turnaj začal už tradiční očistou střelců a jejich zbraní v podmanivé vůni šalvějového kouře. Omamný kouř mi znovu dodal sílu ztracenou při hledání šípů v lese za cvičnou terčovnicí, abych si zopakoval svůj cíl: Nebýt poslední a dosáhnout v celkovém součtu lepšího výsledku než na předchozím turnaji. Moje přání se zdálo být v tu chvíli reálné, neboť jsem v ruce třímal dokonalou zbraň v podobě nového luku Geronimo od Kýzla a v toulci cítil váhu dvaceti nových vymazlených šípů od Zelího.
Možná to bylo kouzlem okamžiku, nerozvážností, zvukem indiánského bubnu či síly válečných barev namalovaných Eleniel na mé levé tváři, ale vyrazil jsem vyprovokovat Lišáka, že ho přestřílím. Jako důkaz svého přesvědčení jsem dal v sázku svoje orlí péro, které jsem na tomto turnaji získal před dvěma roky při lovu na mamuta. Každému muselo být jasné, jak to dopadne. Sranda ale musí být, utěšoval jsem se vzápětí, když mi došlo, v jaké jsem bryndě. Slovo jsem však už nemohl vzít zpět.

A začala soutěž. První disciplína, lovecká stezka, naši skupinku zavedla do lesa. Pod vedením naší kvočny Kereho jsme šli lovit zvířata a rybařit. Zaplašil jsem strach ze ztráty svých nových šípů v lesním porostu a pustil se do toho. Alespoň jeden šíp v terči, opakoval jsem si stále dokola a začal lovit papírovou zvěř a ptactvo. Dobrou náladu mi kromě pohodových kolegů udržoval také můj pětiletý syn Kryštof, který se svým dětským lukem také trefoval. Musím zde bohužel podotknout, že občas lépe než já. Například při střelbě na ryby. Já střelil na třetí pokus jen jednu a on, malý prcek, trefil jednu hned napoprvé a druhou tečoval.

krystof1-e727b6.jpg

Další disciplíny už popsal Josh ve vedlejším sloupci a mně nezbývá, než jeho postřehy potvrdit. Chodil jsem totiž většinu času s ním, jako na našem prvním turnaji na Lazci. Na co budu nejvíce vzpomínat? Na již tradiční pohodu, umocněnou i fakty, že jsem neztratil ani jeden šíp a že bych v nouzi pomocí luku dokázal zajist i jídlo pro svou rodinu.
Do kartotéky svých vzpomínek bych také zařadil tradiční střelbu z koruny stromu, jízdu na vozíku spojenou se střelbou na tatanku nahrazující klasickou jízdu na sudu, Lazeckou kombinaci a střelbu na lišku, kterou jsme si kvůli nejasným pravidlům s Joshem zopakovali hned dvakrát.

Jak to vlastně dopadlo?
Z globálního hlediska úspěchem. Z mého subjektivního hlediska však totálním neúspěchem, protože jsem musel Lišákovi vrátit svoje vsazené orlí péro. Jeho komentář: "To máš za trest, že netrénuješ," jsem skoro v chuchvalci svých černých myšlenek neslyšel. Když jsem si totiž šel vyzvednout cenu za své skvělé 61. místo, opakoval jsem si neustále, že příští rok, když budu trénovat, si to orlí péro vybojuji zase nazpět.
Teď, s měsíčním odstupem, si ale uvědomuji, jak jsem byl pošetilý. Dát to brko v sázku byla pěkná blbost. Bude-li totiž Lišák nadále střílet svým holým lukem a já tradičním a při srovnání příležitostí k lukostřeleckému tréninku v Praze a u nich na venkově, je velice pravděpodobné, že ho nikdy neuvidím - leda tak zapíchlé v Lišákových vlasech.
Zde bych rád opravil Joshovu poznámku z vedlejšího sloupce, že jsem si ve své pýše stanovil nerealistické cíle. Podle svého hodnocení jsem totiž na tomto turnaji dosáhl lepších výsledků než na předchozím, takže své jsem si svůj cíl splnil. Zůstává mi malá naděje, že brko jednou zase získám zpět.
No, a kdyby se mi to nakonec nepodařilo, stále se mohu stát osobním trenérem Kryštofa, který ho za mě od Lišáka jednou určitě získá nazpátek.

Co se mi moc líbilo …
To, co asi všem - stačí si přečíst forum týkající se letošního turnaje.
Nevím, jak to ti kluci a holky indiánští dělají, ale letos zase nezapršelo a bylo krásné počasí po celý víkend.
Co bych ale vyzdvihnul já, je indiánská kuchyně. Standardem se už dávno staly koláče a jiné dobroty, chleby namazené skvělými domácími pomazánkami, po ránu uvařený teplý čaj, možnost objednat si cestou na disciplínu uvaření kávy, a cestou zpět na další disciplínu si ji vyzvednout a v klidu si jí popíjet při čekání, až na vás příjde řada. Zkrátka kuchyně byla jako obvykle na jedničku. I když samotnému turnaji bych dal už o stupeň nižší známku.
Dále se mi líbilo způsob vyhodnocení střelců, kdy i na sedmdesáteho v pořadí zůstala nějaká malá cena a potlesk přihlížejících.
Jako další užitečnou inovaci bych také zmínil herní koutek pro děti, což umožnilo jejich střílejícím rodičům se plně soustředit na soutěž, i když mně to bylo houby platné.

hriste-1-428c41.jpg

Co se mi líbilo o něco méně …
Jednoznačně absence klasické disciplíny Jízda na sudu.
Důvodem, proč Indiání vyměnili tradiční dřevěný sud za plechový vozík s řidítky, byly každoroční logistické problémy spojené s vybudováním dřevěné tratě pro sud přesahují jejich možnosti včetně času spojeného s následnou likvidací této disciplíny. Ano, chápu je. Nejednoho účastníka turnaje to však zamrzelo, protože se na jízdu na sudu vyloženě těšili.
O tom, že už loni uvažovali o nahrazení sudu jiným dopravním prostředkem, ze kterého se bude moci střílet na tatanku, vás může přesvědčit následujcích několik snímků.

trabos-400-c20b21.jpg

trabos-400-3-4d2675.jpg

trabos-400-4-9cd60a.jpg

Co se samotného turnaje týče, zachoval si podle mě stále skvělou pověst i přes problémy, které se tu a tam o proti předchozím ročníkům vyskytly.
Pořádání turnaje není vůbec lehká věc, která zabere spoustu osobního času a prostředků pořadatelů. Vůbec se tady nemůže mluvit o nějaké návratnosti investic. Dá se říci, že každý zorganizovaný turnaj v tradiční lukostřelbě se může chápat jako dárek pořadatele jeho účastníkům, z nichž většina spadá do kategorie kamarádi a přátelé. Z těchto důvodu je velice těžké tyto turnaje kritizovat, protože se někdo může cítit oprávněně dotčen. Na druhou stranu jenom na základě kritiky mohou pořadatelé získat odezvu a příště se poučit ze svých chyb.

Jsem pořadatelům proto vděčný za zorganizování dvoudenní pohody mé rodiny a utěku od starostí všedního dne, ale stručně řečeno, podle mě letošní Lazecký turnaj nedosáhnul vysoko nastavených laťek předchozích turnajů.
Jako příklad uvádím nejasnosti pravidel u disciplín, zpáteční cesta z lovecké stezky, která vedla několik metru za dostřelovou zonou u Královského ústupu a jiné věci, které popisuje soused Josh. Na co bych také rád zapomněl je špatný pocit po zjištění, že díky časovému skluzu pořadatelé zrušili Bojovou stezku a těm, co ji stihli odstřílet, nezapočítali do celkového hodnocení nástřely na ní získané. A já zrovna získal tolik bodů. Dokonce čtyři bonbonky jsem trefil! Takže v celkovém hodnocení bych se určitě umístil v páté desítce místo v té šesté.
To, že se Bojovka nemohla při daném počtu účasníků stihnout, bylo možné zjistit už při přípravě turnaje. Zkušenosti z minulých soutěží pořadatelé už měli. Disciplína to byla užasná a radši bych ji osobně vyměnil za klasické Kyvadlo, které najdeme na většině turnajů. Podle mě by pořadatelé měli možná pro příští ročník zvážit výběr disciplín tak, aby lépe využili výjimečnosti terénu, kde se turnaj koná. Vůbec by neuškodilo udělat ho více dobrodružnější. Vždyť jsme přece na návštěvě v indiánském táboře! Co takhle snížit počet klasických terčů na lovecké stezce a zařadit místo nich různé vypečenosti, typu lovu na ryby, vybírat ke střelbě co nejbláznivější pozice, jako bylo na prvním turnaji, kde se střílelo na medvěda skoro vleže pod smrkem, nebo i zařazení jízdy na kánoi. Ano, i na ní se loni na Lazluku jezdilo!

Co říci na závěr?
Za léta své existence se Lazecký turnaj stal podzimní vrcholnou údálostí v tradiční lukostřelbě, a to především díky své nezaměnitelné přátelské atmosféře. Svědčí o tom mimo jiné fakt, že stačily pouhé tři letní dny, aby se zaplnila kapacita turnaje. Mezi další pozitiva patří i kreativita jeho pořadatelů, kteří už několikrát přispěli svými nápady do pomyslného Zlatého fondu lukostřeleckých disciplín. Víte například, že ligová Královská ústupovka byla původně lazeckým vynálezem?
Na druhou stranu některé věci letos indiání nedotáhli do konce na rozdíl od předchozích ročníků. Potvrdil to i můj rozhovor s náčelníkem Křídlem, ze kterého vyplynulo, že si lazečtí Indiáni uvědomují slabiny letošního turnaje a že by rádi přiště trochu pozměnili jeho koncepci. Nám nezbývá nic jiného, než jim držet palce.

(Mamutík)


PS:
Dobře se mi Lišáku o to brko starej - přijedu si zase pro něj - ať si Josh píše ve své části, co chce. Na rozdíl od jiných turnajů zde mohu totiž použít i svoji fialovou skládačku a postavit se tak tvému holému luku.
A nebo, že by si taky přešel na tradiční?

Před třemi lety jsem se díky náhodě a Mamutíkovi (který mě přemluvil k účasti přes mé výhrady k osobám vlastnícím hi-tech luky) poprvé ocitnul v české indiánské rezervaci v blízkosti Českého Krumlova. Důvodem byl lukostřelecký turnaj, na který jsem vyrazil nejenom jako soutěžící, ale také jako součást zpravodajského týmu nově založeného portálu Lukostřelec.cz.
Naši reportáž z roku 2006 můžete nalézt zde.
Místo i lidé mě nadchli, takže to nebyla návštěva poslední.

Je tedy nejvyšší čas s ještě čerstvými dojmy z Lazluku 2009 seznámit ty nešťastníky, kteří se díky omezení počtu účastníku nevešli na startovní čáru nebo na poslední chvíli ochořeli a museli přenechat své místo náhradníkům.

Oznámení o akci
Turnaj získal od roku 2006 značný věhlas, takže mě ani moc nepřekvapilo, že tři dny po oznámení termínu bylo „vyprodáno“ a sestavovaly se listiny náhradníků.

Příjezd
Poté, co jsem předloni stavěl stan za tmy a s nefunkční lucernou, jsem letos neponechal nic náhodě, opustil jsem pracovní proces záhy po obědě a vydal se na jih. Díky kontrole příslušného vlákna na portálu do poslední chvíle jsem byl vybaven informací o alternativním přístupu k cíli a dorazil jsem v pohodě až do základního tábora poměrně slušnou a dobře značenou lesní cestou přes Červený Dvůr. Mamutík nebyl zdaleka sám, kdo ke své vlastní škodě podcenil přípravu a vydal se klasickou cestou-necestou přes Lazec. Po setmění bylo dokonce nutné podniknout záchrannou výpravu, když jedné z účastnic zapadlo auto u brodu. Této akce jsem se pro nevhodnou obuv nezúčastnil.
V minulé reportáži jsem si stěžoval na navigátory. Jejich kvalitu nechť laskavý čtenář posoudí podle faktu, že letos Mamutík na přesun z bodu A do bodu B vzdálených od sebe vzdušnou čarou maximálně 300 metrů potřeboval neuvěřitelných 8 telefonních hovorů. Na jeho omluvu je ovšem potřeba uvést, že přestože se přesun konal za denního světla, tak z bodu A nebyl bod B vidět.
Po přivítání se s přítomnými a stavbě stanu jsem využil možnost si cvičně zastřílet. V mém případě to bylo spíše opětovné seznamování, protože mnozí z Vás ví, že jsem díky potížím s loktem rok a čtvrt nedržel luk v ruce. Pro jistotu jsem zvolil namísto viktoriánského longbow od Jardy Petřiny slabý dřevolaminátový „longbow“ se středovým oknem a duralové šípy.
Mým úvodním střeleckým pokusům naštěstí nikdo nepřihlížel, takže jsem si v klidu mohl nahlas opakovat „doleva“ a „dolů“ při korekci záměrného bodu. Po šesti sériích už šípy létaly nejen žádoucím směrem, ale v podstatě i do správného místa. Vzhledem k téměř absolutní absenci tréninku jsem si pro vlastní klání nekladl žádné vysoké cíle a úkol byl jednoduchý - nebýt poslední a být lepší než Mamutík.
Následoval příjemný večer u táborového ohně v zajetí karbanu a probírání všeho možného u piva, natočeného ze sudu chlazeného v potoce, což je jedna z lazeckých specialit (dle mého názoru nepřekonatelná).

Vlastní soutěž
Druhý den ráno registrace, úvodní ceremoniál s předáváním putovního indiánského luku, rituální očista v šalvějovém dýmu ručně rozdělaného ohně a seznámení s průběhem závodu.
Čekalo nás deset soutěžních disciplín (terčovka 15-20-25 m, rychlostřelba, kyvadlo, lovecká stezka, bojová stezka, lazecká kombinace, hon na lišku, střelba ze stromu, královský ústup, tatanka) a kombat, takže by si pravidelní účastníci této i podobných akcí mohli říci - nic nového pod sluncem. Nicméně, co se týče disciplín, na Lazluku si nemůžete být ničím jisti, protože lstiví indiáni si na bledé tváře vždy připraví nějaké překvapení.
První obecnou novinkou turnaje bylo zavedení „kvočen“, tj. pečlivě vybraných domorodců, kteří nás dostali na starost. Vyfasovali jsme Kereho, který nás s přehledem směřoval na volné disciplíny, takže prostojů bylo v rámci možností minimum. Již na první disciplíně (lovecká stezka) operativně měnil a zkracoval trasu, když bylo jasné, že se to nedá v rozumném čase zvládnout. Proč vypustil „překvapení“ (prohlídku dvou menhirů na vrcholu kopce) jsem pochopil až druhý den ráno, když jsem se do toho příšerného krpálu škrábal dobrovolně sám. Na lovecké se poprvé projevila tvůrčí invence lazeckých při zařazení střelby na ryby (dvě na hladině, jedna pod vodou).
Další novinkou byla bojová stezka, která nahradila oblíbenou „babičku“ neboli osvobození rukojmího. V lese na nás čekalo 6 postav a 5 kulatých bonbónků plus jeden plyšák a hutný časový limit 4 minuty. Postavy jsem dostal všechny, ale „tygr“, kterého jsem hodil před poslední postavou mě rozhodil natolik, že bonbónky i plyšák zůstaly bez úhony a já bez bonifikace.
Královský ústup, který dobře znáte z Lukostřelecké ligy se přizpůsobil ligovým pravidlům. V původní lazecké verzi se totiž nestřílely dva šípy z jedné mety, ale po chybě se začínalo od začátku.
Podle ligových pravidel se standardizovala rovněž rychlostřelba, tzn. kulatý terč o průměru 60 cm na 18 metrů.
U střelby ze stromu byla přidána jedna figura (na celkový počet 4) a terč umístěný přímo u paty stromu, takže o dva problémy víc. Najít vhodný post pro jednotlivé výstřely a nespadnout nebylo s dlouhým lukem úplně jednoduché, přestože pozice byla slušně jištěna sítí z horolezeckých lan. Slabým místem se nakonec ukázal být žebřík, respektive jeho příčky, které neunesly tíhu okamžiku a povolily. Naštěstí jsem se v té chvíli pevně držel, takže nedošlo k mimořádné události. Místní se sice snažili hodit vinu na mě s tím, že se nesmí našlapovat na střed příček, ale to byla jen bohapustá výmluva. Mám na chalupě několik duralových žebříků a v návodu k použití se o ničem takové nepíše!
Drobné změny doznala i Lazecká kombinace, kde postavu nahradil velký plyšový žabák. Ten byl masakrován z lávky a ze tří postupně rostoucích vzdáleností, následovala střelba z kozy a vozu do kruhového terče, to vše za nemilosrdného tikotu stopek.
Kdo se těšil na střelbu ze sudu byl možná trochu zklamán, protože proslavený sud se prostě nekonal. Pokrok nezastavíte, kolejové vozidlo bylo nahrazeno modernějším vozíkem s řidičem a použité pružné lano zajistilo plynulý dojezd bez kotrmelců nebo krkolomného seskakování na konci dráhy. Tatanka v nadživotní velikosti však nechyběl a beze změny zůstaly i dvě jízdy a neomezený počet šípů. Že se nejednalo o úplně jednoduchou disciplínu, o tom svědčí i ne zrovna malý počet šípů, které přelétly terč a skončily někde v podrostu.
Zcela překvapivě se nezměnila pravidle terčové střelby a rovněž jsem zcela překvapivě dosáhl svého historicky nejlepšího nástřelu na 25 m.
U střelby na kyvadlo došlo k náhradě prehistorické příšery za ptáka a čekalo nás další překvapení v podobě hodu tomahawkem. Vzpomněl jsem si na mladá léta strávená v SEBU a druhým pokusem se mi podařil zásek do středu terče, čímž jsem trochu vylepšit bodový zisk. Pohyblivé terče zrovna nemusím, ale tenhle pták neměl šanci uletět, přestože mám zažité kyvadlo a tohle byl vlastně metronom.
Liška mi jako obvykle utekla, ale po tom ostřelování ze všech stran by určitě zdechla strachy.

Závěrečného téměř nočního kombatu jsem se již účastnil pouze jako divák, stejně většinou vypadnu hned v prvním kole …

Jak to vlastně dopadlo?
Opět se ukázalo, že doma není nikdo prorokem. Lazečtí indiáni zabodovali pouze v prvních dvou ročnících turnaje a letos už potřetí přišli zkrátka. První místo již podruhé za sebou získal Jerry (v roce 2007 to byl Leon) a pokud se mu to povede i napřesrok, budou muset indiáni hledat jinou putovní cenu.
Já osobně se ve výsledkové listině vlivem rostoucího počtu účastníků propadám stále hlouběji, nicméně se již třetí rok držím okolo středu pole. Letos to bylo 43. místo ze 79, takže i díky dlouhému lukostřeleckému půstu spokojenost. Nicméně i přes splnění obou dílčích cílů je v mém případě prostor pro zlepšování větší než malý.
Mamutík si jako obvykle stanovil nerealistické cíle a byl po zásluze potrestán ztrátou orlího pera, které dle mého názoru už nikdy neuvidí, ani když opráší tu svojí fialovou hrůzu. Na druhou stranu je sympatická jeho snaha poprat se s úskalími tradičního luku a když ještě trochu zapracuje na technice a zbaví se špatných návyků ze sportovní lukostřelby, tak překvapení není vyloučeno.

Co se mi moc líbilo …
Lazecký areál sám o sobě nemá chybu a Mannitou nad ním určitě drží ochrannou ruku, protože počasí i letos vyšlo na jedničku. Přesun zázemí soutěže i tábora na nové místo byl též ku prospěchu věci. Catering si již léta drží vysoký standard, letos ještě vylepšený dvěma přepravkami erárních půllitrů pro zapomnětlivce a nealkoholickým pivem pro řidiče. Strava pestrá, chutná a vydatná - ještě jednou poděkujte v kuchyni.
Přestože se jedná o soutěž, atmosféra byla velice pohodová. Chválím možnost tréninkové střelby a výše zmiňované inovace soutěžních disciplín. Okolí terčů bylo buď „arrow-friendly“ nebo kryté nějakou zástěnou, takže škody na vybavení byly alespoň v mém případě zanedbatelné (1 ztracený šíp na lovecké) a doba dohledávání minimální. Oceňuji upomínkové „camrátko“ pro každého účastníka a počet cen rovnající se počtu střelců (protože i drobnost potěší), včetně možnosti výběru. A hlavně nesmím zapomenout na tu partu fajn lidí, kteří to pro nás ostatní ve svém volném čase připravili.

Co se mi líbilo o něco méně …
Přes veškerou úctu k pořadatelům se domnívám, že bez organizačních změn to asi stejným způsobem dál nepůjde. Kvočny jsou určitě krokem správným směrem, ale nejsou všelékem. Už předloni (při nižším počtu účastníků) se končilo téměř za tmy a letos se historie opakovala, navíc se zrušením jedné disciplíny. Je samozřejmě právem pořadatele omezit počet startujících dle jejich možností a uvážení, ale bylo by asi škoda řešit situaci dalším snížováním počtu střelců, protože lazecký areál by měl být schopen „utáhnout“ 100 -120 účastníků.
Úzkým hrdlem byly měřené disciplíny, tatanka a strom a do jisté míry i lovecká stezka. Jakkoli je to paradoxní, tady by možná pomohlo navýšení počtu disciplín se záměrem naředit prostor mezi těmi problémovými. Díky tomu, že nikde nevznikaly prostoje, se třeba mé skupině na letošních Lukohrátkách podařilo během prvního dne odstřílet 14 disciplín z celkem 16 (plánovaných na oba dva dny). Další možností je rozložit pro příště soutěž do dvou dní, stejně většina účastníků odjížděla až v neděli.
Některé disciplíny by mohly být i „bezkvočnové“. Tady vidím jako hlavního kandidáta loveckou stezku. Zážitek z imitace lovu je potom i u 2D terčů mnohonásobně vyšší než ve velké skupině. Bezkvočnovou disciplínou by pravděpodobně mohl být i královský ústup.
U královského ústupu bych příště doporučoval kontrastnější a odolnější zástěnu. U osob se slabším zrakem zelená figura splývala se zeleným pozadím (zaslechnuto od jednoho z účastníků) a šípy z 35 liberního luku procházely bez problémů skrz síť i na vzdálenost 40 m.
V některých případech se lišila vytištěná pravidla s jejich interpretací od kvočny.
Docela mi chyběl Hans s jeho olympijským lukem.

sekyry1-250793.jpg

Fotky z letošního Lazeckého lukostřeleckého turnaje naleznete na těchto odkazech:

- oficiální fotky z Lazluku 2009
- fotky Jerryho
- fotky Miloslava Růžičky
- fotky od Lenošky

Zde jsou k dispozici ke stažení i oficiální výsledky .


indiani1-23b39a.jpg

strom1-25a0fd.jpg

kuchyne1-af4b64.jpg



Co říci na závěr?
Lazluk 2009 je za námi, těším se zase za rok na Lazluk 2010 !


(Josh)


Lazluk, jak šel čas:
- Reportáž z Lazluku 2006 můžete nalézt zde.
- Reportáž z Lazluku 2007 můžete nalézt zde.
- Reportáž z Lazluku 2008 nenaleznete, protože ji nikdo nanapsal...

#Soutěže a turnaje

💬 Diskuse k článku (3 odpovědi)

← Zpět na novinky