MMK po šesté aneb elfí mravenčení pod sedmi modříny
Byla hlášena dosti chladná noc a úporné deště, tak jsme vyrazili s předstihem, pátek byl sváteční den určený k oslavě konce války. Trochu jsme po odbočení z asfaltky váhali, polní cesty se několikrát větvily a nebylo tak úplně jasné, kam se vlastně vydat. Možná by stálo za to přidat nějakou tu ceduli např. u včelína, kde je odbočka někam směrem nahoru cestou úplně stejně (ne)kvalitní, jako ta, která vede k sedmi modřínům. Naštěstí v dálce před námi jelo nějaké auto a tak jsme, vedeni stádním pudem, spoléhali na to, že na poli ve svátek nebývá takový frmol silničních povozů.
První věc, která nás po příjezdu na místo překvapila, bylo, v kontrastu s předpovídanou zimou a lijákem, neobyčejné sucho celého plácku a poměrně velké teplo, které vydrželo v blahodárné laskavosti až do pozdních nočních hodin. Hned druhá pozoruhodná věc byli ovšem mravenci. Soudím, že plácek či paseka, kde se rozkládá ležení účastníků turnaje, by se měla přejmenovat na „Mravenčí louku“, neboť sedm modřínů sice skutečně v koutku plácku tiše roste, ale spíše se v duchu pobaveně chechtají nad smrtelnými nemožnými dvojnožci, zoufale se snažícími najít nějaký modus vivendi s početně je nekonečně převyšujícími domácími pány – mravenci. Mravenci jsou zkrátka v lokalitě naprosto všudypřítomní, nejen v nesčetných mraveništích rozesetých souvisle v max. padesátimetrových odstupech, ale prostě kdekoli v trávě, lesní hrabance, pod keři a stromy, v mechu ... a to v tisícihlavých hejnech. Kupodivu jsou, tak jako místní všeobecně, vcelku mírumilovní a vstřícní, takže není nutné proti nim hned vykopat válečnou sekyru, jen je třeba je neustále odstraňovat ze všech míst, kam nezadržitelně vnikají. My jsme měli to štěstí, že nám z hloubi lesa se vynořivší Mlčoch na čtyřkolce svým i přes motor nepřeslechnutelným melodickým hlasem doporučil rozbít stan poblíž vodního zdroje, kde kupodivu mravenci takořka nebyli. Ze stanu jsme jich tedy museli zdvořile vykázat jen zcela zanedbatelné počty v řádu jedinců.
Turnajové zázemí, kterého jsme měli to štěstí od pátku do neděle využívat, bylo na to, že se vlastně jedná o improvizované ležení v přírodě, velmi komfortní a zcela dostačující. Velké stany nabízely dostatek místa pro posezení a v případě setrvalého lijáku, jaký přišel během sobotního turnaje, i dostatečné útočiště pro celý přítomný lukostřelecký manšaft. I přes vzdálenost od civilizace bylo k disposici solidní osvětlení celého prostoru, trvale naražené pípy a velkorysá nabídka gratis teplých nápojů i bublinových moků z produkce Magnesie.
Byla též připravena přiměřená zásoba palivového dříví, takže po západu slunce se většina přítomných mohla sesednout kolem ohně – co víc si koneckonců člověk postižený lukostřeleckou chorobou může přát, než strávit vlahý večer vprostřed přátel, s nimiž se neviděl jak je rok dlouhý, co celé za mlčelivého přikyvování stromů a něžného oždibování mravenců! My jsme ještě před vykvetením prvních plamenů navštívili na radu zkušených rodáků místní hospodu u fotbalového hřiště a je třeba říci, že se skutečně jedná o civilizované útočiště, kde si své peníze skutečně zaslouží. Závěr u táboráku byl ve znamení ohlašujícího se chladu, jenž by se při špatném vybavení nad ránem mohl státi citelným, a následným sytým lijákem – Norové ve svých předpovědích opět nelhali.
První věc, které jsme si hned ráno i přes doznívající dešťovou vlhkost všimli, byl všudypřítomný pyl. Pyl byl zkrátka na „Mravenčí louce“ úplně všude, dokonce i tam, kam se ani mravenci nedostali. Takovou hojnost pylového poprašku jsem snad nikdy nezažil, moje srdce alergika zaplesalo ... leč kupodivu, jednalo se o jakýsi bělavý pyl, jenž nebyl nijak zvlášť dráždivý, a to i přesto, že se vytvořily doslova závěje i uvnitř ve stanech, auta změnila barvu, stany dostaly všechny obdobný nádech etc.
Než jsem se já, ranní zpozdilec, vypořádal se svými náročnými gastronomickými a hygienickými rituály, začali plácek okupovat první elfové. Celý letošní ročník Kočandrlova memoriálu byl totiž ve znamení elfů a tak se mnozí sjíždějící se střelci snažili blýsknout zajímavými a netradičními kostýmy. K vidění byly zjevné nápodoby Jacksonovy pokleslé estetiky z tolkienovských adaptací, dále zajímavé skřítkovsko-loupežnické variace ala Rumcajs s Cipískem, tu se objevoval víly, tam zase kostýmy spíše připomínající knechty z nějaké středověké bitvy. Za zmínku stojí záhadný kmen neobyčejně dobře střílejících námořních elfů, jejichž poznávacím znamením byla ruská armádní fufájka... Sám pořadatel provedl konečně po letech svůj comming-out a veřejně se přiznal k tomu, že je vlastně elf – emzák, ve své pravé podobě poněkud připomínal nějakou housenku.
K všeobecnému doelfování byla přítomným nasazena umělá ouška, tedy s výjimkou jedné nejmenované rodiny, která se pro velikost svých nefalšovaných elfských ušisek musela těmto trapným náhražkám jen tiše uculovat. Rovněž se slibně rozjel bodypainting, bohužel když to začínalo nabírat obrátky a mělo se postupovat od obličejů i na zajímavější tělesné partie, tak Mlčoch celou performativní session rázně ukončil a šlo se poztrácet něco šípů k uctění Kočandrlovy památky. Pak se přítomné elfstvo rozpadlo do rodinných, rodových a dalších družin, a pod kdákajícím vedením se rozprchlo po celkem dvanácti stanovištích turnaje.
My jsme začali horní polovinou naplánovaných dispiclín, která byla celá situována do areálu opuštěné bývalé německé střelnice. Nejprve jsme šli loveckou stezku, která byla vcelku nápaditě umístěna do různých roklí a každé z deseti zvířat tak nabízelo testování jiného typu střelecké dovednosti. Namátkou střelba přes terénní vlnu, přes údolí, do propasti, zespodu proti kopci, dokonce i střelba uvnitř dlouhého úzkého kaňonu. Na malém území se tak podařilo postavit velmi dramatickou trať.
Následovala originální újezdská discpiclína, sestřelování pěnových zbrojenců z hradeb. Vtipná, obtížná a barvitá záležitost, navíc přes svou potřeštěnost nakonec i šetrná k šípům. Poté jsme šli odstřílet první ligovou dispiclínu, královskou ústupovku. Na tu mají v Újezdě téměř ideální podmínky, postava stojí v dalším úzkém a dlouhém koridoru, ohraničeném z obou stran masivními valy. Střelec je tak uzavřen v jakémsi intimním mikroklimatu s velmi specifickou atmosférou. Střílí se na úplné rovině, pochopitelně díky valům i v bezvětří, bezpečnost zde jako kdekoliv jinde na střelnici samozřejmě 100%. Jediné, co stojí za zmínku, je podivné tlumené světlo, které celou disciplínu, utopenou mezi zarostlými valy, halí. Člověk je většinou zvyklý střílet tuto dispiclínu na otevřených pláních, tady je přítmí spíše typické pro 3D-lukostřelbu. A pak také délkový limit, rekordmani typu Kibeho už by neměli, kam ustupovat a i takový Sysel by už měl problémy.
Pokračovali jsme na kolečka, tentokrát byl vypouštěč kryt bezpečnou zástěnou. Dispiclína byla umístěna na cestě, kde se ovšem kolečka v několika sériích nečekaně stáčela směrem k valu, měnila přitom nečekaně směr, rychlost i rytmus pohybu. Nepodařilo se mi zjistit, čím to bylo způsobeno, ale samozřejmě to byl významný ztěžující prvek. Opět je jednoznačným kladem, že místo bylo skryto před větrem, navíc stavěno u protisvahu, po čemž tato dispiclína vysloveně volá. V zášestí jsme v počínajícím dešti přešli ke kyvadlu, standardně postavená dispiclína, vylepšení v podobě červeného kolíku pro děti. Dopoledne jsme, již hustém lijáku, končili rychlostřelbou, hezky „zašitá“ ligovka v klínu smrků, zvlášť dětské stanoviště, zvlášť dospělé. Oproti posledním zvyklostem se nestřílelo na terénní terč se žlutým středem, ale na normální FITu. Možná by v rámci ATL stála za zvážení i standardizace v tomto ohledu.
Oběd bývá Achilleova pata každého turnaje, zde probíhal na lavicích pod dlouhými stany. Malá prodleva s vegetariánským jídlem byla vyvážena jeho zdařilostí: smažený hermelín byl skutečně skvělý a guláš byl snad vcelku normální (nemám rád guláš, ale většina lidí ano, nikdo si nestěžoval a ani mne nijak nad obvyklou míru neodpuzoval). Na to, v jakých podmínkách se jídlo vydávalo, bych řekl, že catering tentokrát nezklamal. Je ovšem třeba podotknout, že tou dobou byl mimořádný slejvák, takže nikdo nějakou tu minutu ani nepočítal.
Hned po bědě jsme odstříleli hnusáčky, další originální újezdskou dispiclínu, spočívající ve střelbě zblízka na předem ohlášený barevný nalepovací terčík, jenž si střelec po zásahu odnesl a napsal na něj nějakou vtipnou historku, která pak byla využita v tombole. Poté jsme nastoupili pytláckou stezku kolem rybníka. Z mého pohledu se jednalo asi o nejzdařilejší dispiclínu, která střelce sice nenutila vysloveně k úprku, ale časový tlak a hezky vybraný, barvitý a nepřehledný terén, měly asi největší požadavky na střeleckou všestrannost. Následovala, opět v již dešti, klasická ligová terčovka a hned po ní ligová dálková terčovka na 50 metrů, to již v naprostém ceďáku a s beznadějně ležícími pírky. Děti místo padesátky střílely postupku.
Než jsme došli k poslední dispiclíně, počasí se umoudřilo a luňáka jsme již stříleli v prudkém slunci a velkém vedru. Tato dispiclína byla umístěna v doslova luxusním prostředí, v zádech prastarý a rekonstruovaný židovský hřbitov, luňák umístěn na vysokém sloupu vprostřed přirozeného kruhu z trávy o průměru tak 50m. I když Mlčoch následně historkou o hnojivu poněkud zchladil mé esoterické nadšení pro sílu toho místa, stále si myslím, že ta pláň pod návrším má v sobě něco těžko popsatelného... Luňák v každém případě v sobě měl cosi lehce popsatelného - naše šípy! Poslední zastávkou byla „rybniční“ puta, tradiční dispiclína netradičně umístěná pro střelbu z jednoho břehu rybníka na druhý. Zajímavý nápad, na kterém Broskev utopila dva šípy, ale po pravdě to bylo jediné místo, které mi nepřišlo úplně bezpečné a z tohoto hlediska to pokládám za zbytečné. Ze břehu byla vidět puta a mírný svah za ní, porostlý vcelku hustými křovisky. 70 metrů je hodně, ale naše luky dostřelí přinejmenším dvojnásobek. Co bylo za křovím, to všem nikdo neviděl... Já jsem putu asi dvěma šípy přestřelil asi o 10m, ale klidně si dovedu představit, že by to prvním šípem mohlo být o 20, o 30m. Mnoho luků už na tuto vzdálenost střílí „padáčkem“ a první šíp může být hodně mimo. A tam prostě absolutně nebyla kontrola, na co a koho by ty šípy padaly.
Vyhodnocení bylo celkem svižné, navíc vyplněno zábavnou tombolou. Opět se ale prokázaly slabiny systému separé ligových bodovaček, naše skupinka je například vůbec nevyfasovala. Rovněž došlo k omylům se zařazením střelkyň do pořadí, přepisovaly se žebříčky. Asi by stálo za to více formalizovat proces zápisu, mluvilo se o kontrole luků a šípů – neproběhla, aspoň pokud vím, stejně tak nikdo nepožadoval průkazy ATL.
Skvělého zázemí i ohně se samozřejmě plně využilo i tentokrát, Hombre opětovně nezklamal a pod ochranou dlouhého stanu mohla proběhnout i diskuse členů ATL, předznamenávající budoucí řádnou valnou hromadu. Mezitím se vytvořil folkový kroužek kolem kytar pod druhým stanem, takže hudební produkce dosáhla festivalové nabídky, víno i pivo teklo proudem. Pilo se a řádilo, v některých případech až nemírně, do brzkých ranních hodin.
Nedělního 3Dčka jsme se neúčastnili, a tak je na místě celková bilance. Turnaj byl nebývale pečlivě připravený. Na každém stanovišti perfektní cedulky s popisem dispiclín, les plný varovných nápisů „Pozor lukostřelba“, rizikové zóny byly mnohdy ještě jištěny varovnou červenobílou páskou, stejně jako byly takto uzavřeny všechny cesty. Všechny dispiclíny až na výše popsanou putu byly dobře a s rozmyslem postaveny, zvláštní uznání bych vyslovil za péči o bezpečnost, evidentně se počítalo s množstvím dětských účastníků: dispiclíny byly od sebe odděleny valy, střílelo se proti svahům, jakákoli kolize byla vyloučena. Trochu slabší to bylo s celkovou informovaností a „odborností“ kvočen, zapisovatelů a vůbec množství nadšenců, kteří s akcí pomáhali a asi nebyl čas na nějaký společný informační „meeting“, který by asi udělal své. Tím nechci říci, že by to byla tragédie, ale špičková až puntičkářská materiální příprava tratě a dispiclín nehorázně převyšovala připravenost jednotlivých organizátorů, možná to přeci jen byla trochu i otázka jejich převážně nízkého věku. Skvělé bylo rovněž zázemí, na lesním palouku byla elektřina, byť chvílemi vypadávala centrála, prakticky neustále vařící voda k samoobslužné přípravě horkých nápojů, trvale chlazené dobré pivo na čepu, nealko piva v hojné míře, a nabídka pána od cateringu rovněž dostatečná a neurážející. K tomu je třeba přičíst velkorysou nabídku možnosti přespání zdarma v suchu a teple místního kulturáku, zkrátka pečlivostí přípravy Mlčocha s jeho partou těžko někdo překoná.
Pokud bych se měl zamyslet, čím bych mohl přispět či co by se dalo ještě zlepšit, tak bych asi řekl, že organizátoři trochu propásli své vlastní možnosti a zapomněli víc prodávat a dotahovat své skvěle rozjeté nápady. Především: celý turnaj se přece nesl v elsfském duchu – to ale nikdo nijak nevysvětlil, nijak se to nikde neuplatnilo. Takové množství kostýmovaných lidí ... to přímo volá po nějakém vyhodnocení nejkrásnější elfky, nejbláznivějšího kostýmu apod. Rovněž by se dalo uvažovat o nějakém pochodu kostýmovaných střelců, případně třeba povinnosti skupinek během turnaje vymyslet a pak sehrát nějakou „elfskou“ scénku během čekání na vyhodnocení. Zkrátka víc provázat tu tématickou podobu ročníku s celým průběhem, vymyslet třeba nějakou legendu, která by turnaj uváděla apod. Zkrátka víc divadelnosti a exhibice, když už na to byly tak pracně připraveny úžasné podmínky. To je ovšem jenom návrh na přikrášlení celkově neuvěřitelně příjemně strávených dní mezi lidmi tak krásnými, až se tomu člověk zdráhá věřit. Mám-li svou vzpomínku charakterizovat několika slovy, asi bych použil Mlčochovo krédo z lukostřelce.cz: celý turnaj byl zkrátka „na pohodu“.
Čaj