Přeprava šípů a luku

K těmto úvahám mne přivedl obrázek lukostřelce kolující internetem. Mám hluboké pochopení pro výrobu multifunkčních, flexibilních a proteovských udělátek a futrálků, ale určitě je dobré se napřed zamyslet nad tím, co a kam chci přenášet a co a před čím chránit.

Působivá instalace je nelukostřelci velmi obdivovaná. Zblajzla materiál na tři toulce a je neskutečně nepraktická. Pokud bylo zamýšleným účelem uvolnit ruce, pak se obávám, že je to velmi nešikovné řešení. Luk i šípy budou nesmírně překážet při jakékoli činnosti. Pokud je střelec bude chtít použít, musí celou výbavu sejmout dolů, takže šípy mohly být klidně v uzavřené rouře, jako je tomu u moderních lukostřeleckých batohů, zpravidla i vybavených židličkou.

Pražské Větve jsou většinou střelci 3D lukostřelby a zprvu měli program - propagace jezdeckých luků. Program „propagace tradičních luků a lukostřelby“ jim snad ještě zůstal.

Většina z nás se zabývá primárně střelbou v terénu, jeden se krátkodobě zabýval střelbou z koně a jeden se věnuje japonské lukostřelbě. Občas se také někam cestuje. Někdy autem, někdy přeplněným autem, někdy aeroplánem……

Dlouho jsem necítil potřebu pro přejezd autem používat něco jiného než běžný toulec. Ale pak vzal s sebou kamarád na závody svoje děvče. Děvče mělo velikou krosnu plnou dívčích potřeb a neustále v ní něco naléhavého hledalo, koulejíc krosnu po celém kufru a mých šípech. To mě naučilo.

Z hlediska specifických požadavků Větví je možno přepravní obaly a ekvipáže rozdělit na:

• obaly a nosiče historicky věrné (tradiční)
• obaly na přenášení (toulce)
• obaly na transport (přepravní tašky, kufry atd)
• nosiče moderní
• nosiče přizpůsobené specifickým požadavkům disciplíny, klimatickým požadavkům atd.

Tyto skupiny se mohou samozřejmě překrývat.

 

Přeprava šípů - Toulec

Smyslem toulce je jednak šípy přepravovat, jednak chránit. Střelecký toulec by měl mít jednak dostatečnou kapacitu pro daný účel. Tedy lovecký pro jeden šíp, na halovou lukostřelbu pro tři šípy atd.

U dřevěných šípů je výhodou, když si střelec může vybrat konkrétní šíp, protože šípy mají často nejednotné vlastnosti.

Šíp by měl jít vyndat snadno. Střelec by měl na něj snadno dosáhnout a toulec by měl umožnit ruce přirozený pohyb a snadné vyjmutí - to je problém zvláště zádových toulců. U střelce na prvním obrázku příliš nevěřím, že by dokázal vyjmout šíp aniž by celou garnituru sejmul ze zad, případně neudělal předklon a šípy si nevysypal na zem.

To je další důležitá věc - šípy by neměly z toulce samovolně padat při sebemenším pohybu, nebo při předklonu. U jezdeckého toulce by měly zůstat při nasedání v toulci…….mimochodem, ježdění vlevo a přednost zleva byly v silničním provozu zavedeny právě kvůli koním, protože většina lidí nasedá zleva. Z chodníku se nasedá lépe než v vozovky….. Tradiční toulce toto řeší svou konstrukcí, těsností kapsy, uzavřenou formou, nebo vycpávkou. U toulce tvaru válce je jednoduchou fintou vetknout do toulce štětku na WC.

Jelikož se zabýváme především 3D lukostřelbou, řada z nás používá jako  pohotovostní toulce poboční jezdecké toulce. Pokud nebereme v potaz počasí, hlavní požadavky jsou - aby se šípy nezachytávaly v podrostu při průchodu krajinou, aby nepadaly při nutnosti sehnout se, či seskočit a abychom si mohli vybrat šíp podle odvahy a kvality - osobně pro „výzvy“ raději používám zbaběle šípy, ke kterým nemám příliš silnou citovou vazbu. Z toulců tradičních tyto požadavky znamenitě splňuje turecký toulec.

 

 

 

 

 

 

 

Většinou má dvě kapsy (umožňující třídit šípy), poměrně značnou přepravní kapacitu a tříbodový závěs. Peří má střelec za zády, tedy obráceně, než je tomu u většiny moderních toulců. Šíp se vyjme nepatrným pohybem ruky dozadu a konstrukce toulce zajišťuje, že šípy v toulci drží poměrně pevně. Staré toulce mívaly dřevěné dno.

Na podobném principu pracuje i většina východoasijských toulců.

 

 

 

Velmi dobře vyhovují i moderní kapsičkové toulce, ale mají malou přepravní kapacitu, takže si střelec musí rezervní střelivo nosit v přepravním toulci, či boxu.

 

 

 

Mezi střelci střílejícími hlavně halové a klacické terčové disciplíny jsou velmi oblíbené boční toulce zavěšené volně na opasku a s kormidly směřujícími dopředu. Střelec se příliš nepohybuje, často sedí na židli a na metě má kolem sebe většinou dost místa. Na střeleckou pozici se přesouvá po trávníku, nebo po parketách, nemusí překonávat křoví a podobné překážky a proto nevadí, že se toulec houpe všemi směry a šípy jsou v něm uloženy velmi volně.

 

Japonské toulce jsou spíše nevhodné, protože se do nich špatně dávají šípy, ale japonské toulce lovecké naopak velmi dobře chrání šípy před počasím.

Poměrně praktický toulec byl nalezen ve výbavě „ledového muže“ Otziho

Před mnoha lety, když jsem ještě střílel „Ligu“….dlouhodobá soutěž zahrnující tehdy tři disciplíny….vyrobil jsem si z důvodu obrovského bodového nadhodnocení rychlopalby vlastní verzi japonského toulce „shiko“. Toulec bylo možno nosit buďto stejně jako toulec „ebira“, nebo se zavěsil na opasek za horní hák a „nádobku“ jsem měl u kotníku. Umožňovalo to extrémně rychlé vytahování šípů. Toulec měl oproti tureckému poměrně malou kapacitu.

 

 

Zádové toulce je dobré mít zavěšené tříbodově, aby střelec dosáhl na šíp a aby šíp mohl i vyjmout z toulce. V žádném případě ne jako romantik na prvním obrázku. U nich je problém, že v naprosté většině případů upřednostňují design před funkcí. Jejich konstrukce nedrží pevně na zádech a zhusta je to prostě zdobná trubka s provázkem. Když se střelec nakloní, šípy se mu sypou na zem a před výstřelem pět minut šátrá za hlavou ve snaze zjistit, kde jsou šípy teď. Zádový toulec navíc neumožňuje výběr konkrétního šípu. Zádové toulce jsou hodně oblíbené mezi střelci z dlouhých luků, tedy v kategorii tradiční lukostřelbě asi nejbližší.

 

Lovecké toulce chrání především opeření šípu. Vycházejí z předpokladu, že lovec potřebuje pouze jeden výstřel. Šípy se do toulce „nabijí“ vrchem a jsou připraveny pro použití. Takto pracují například japonské lovecké toulce. Lovecké toulce mohou sloužit i jako toulce přepravní, zvláště pokud mají pevnou konstrukci.

 

 

 

Přepravní toulce a boxy na šípy jsou obyčejné tubusy, nebo bedny. Tradičním zástupcem této kategorie je turecký toulec na flightové šípy. Vyráběly se zpravidla dřevěné, bohatě intarzované „kandili“, nebo kožené „kubur." Lovecké toulce chrání především opeření šípu. Vycházejí z předpokladu, že lovec potřebuje pouze jeden výstřel. Šípy se do toulce „nabijí“ vrchem a jsou připraveny pro použití. Takto pracují například japonské lovecké toulce. Lovecké toulce mohou sloužit i jako toulce přepravní, zvláště pokud mají pevnou konstrukci.

 

 

 

Toulce a obaly na luky

Jejich účelem je především ochránit luk během transportu. Zpravidla s nenasazenou tětivou. Výjimkou jsou jezdecké toulce na luky - sajdaky a goryty. Sajdak je toulec na luk, gorytos je toulec na luk i šípy zároveň. Slouží k uvolnění rukou jezdce a luk je v něm uložen v napnutém stavu.

Se sajdakem je trochu potíž že je určen pro jezdce. Takže se nosí na opačné straně těla, nežli toulec na šípy. Během chůze se bimbá a při střelbě z kopce se o něj může zachytit luk

Do zcela specifické situace se dostanete, pokud cestujete letadlem. Pakliže si cestující nechce připlácet, je značně omezen jak rozměry, tak počtem zavazadel. Tady nastupují obaly speciální. Je možné použít běžnou tašku na luk …..ale viděl jsem, jak se se zavazadly zachází. Cestovatel do ní zpravidla schová luk, šípy a často i něco navíc. Velmi dobře fungují přepravní kufry na zbraně. Pokud tedy nemáte luk dlouhý. Přítel Jeneš v Paříži s longbowem pochodoval zaplatit 20E za oversize.

 

Autor: Míša Sodja

Zveřejněno s laskavým svolením: www.prazskevetve.cz

diskuze ke článku