Jezdci z pastvin

V podstatě se jednalo o tři velké skupiny, a to indo-iránskou, Turky a Mongoly. Starověké civilizace přišly do kontaktu s iránskými kmeny, Skythy a Sarmaty, kteří byli s oblibou najímáni jako vynikající lukostřelci. V prvních staletích našeho letopočtu ale podlehli mnohem agresivnější turko-mongolské skupině kmenů. Číňané je nazývali Hsiung-nu, my je známe jako Huny, Avary, Maďary, Bulhary, Chazary, Uzbeky, Pečeněhy, Seldžuky, Otomany, Kipčáky a jiné.

Všichni mistrně ovládali strašlivě účinnou zbraň - krátký jezdecký luk. Tento převratný vynález stepních kočovníků spojoval vynikající vlastnosti různých materiálů a díky zvláštnímu tvaru překonával jednoduché luky v účinnosti a trvanlivosti. Vzhledem k malým rozměrům (mohl být i kratší nežli 1 metr) nebránil kompozitní reflexní luk jezdci v pohybu. Svým předpnutím dával šípu velkou počáteční rychlost a větší pružností umožňoval podstatně delší nátah. Skladba tohoto malého válečného stroje byla geniální. Tělo luku bylo dřevěné (nejčastěji moruše, jasan, bříza, javor a bambus) podepřené zezadu pásy rohoviny. Rohovinu lze použít téměř jakoukoli, např. nejčastěji hovězí rohy předem za tepla vylisované, což je velmi obtížné, neboť rostou do spirály, dále buvol a různé druhy antilop. 
Rohovina je nesmírně pevná v tlaku (stlačitelnost až 4%). V závislosti na kmenové tradici a použité surovině se na jedno rameno luku kladl jeden souvislý pásek, nebo více tenčích. Na přední straně byl po celé délce luku nalepený souvislý pás zvířecích šlach, které vydrží tah až 20 kg na čtvereční milimetr a dávají ramenům luku vyšší rychlost. Jako lepidlo byl používán klíh, nejčastěji rybí, neboť lépe vzdoroval počasí. Takovýto luk byl vyráběn již nejméně 1500 let př. n. l.

Pravděpodobně inovací Hunů byly páky siha (též siyah), které podstatně vylepšují nátahovou charakteristiku a prodlužují nátah. U reflexních luků se staly standardem. Jezdecký luk byl napínán palcem k tváři, uchu či rameni a šíp se zakládal z pravé strany luku (což evropští kreslíři většinou neopomněli zdůraznit). Tento způsob nátahu umožňuje rychlejší výstřel, ale je složitější na zvládnutí nežli evropský styl třemi prsty. Lukostřelec také nevidí hrot šípu, takže míření vyžaduje značný cvik.
Pokud někdo dokázal z takovýchto jezdců postavit disciplinovanou armádu, byl praktický neporazitelný.

V 5. století to dokázal Hun Attila. S poměrně malou armádou pohyblivých lukostřelců projel celou Evropou a navždy změnil její mapu. S jeho smrtí ovšem umírá také říše a svaz se opět rozpadá na malé kmeny. Nicméně jejich luk se stává oblíbenou zbraní germánské nobility. Hun je mongolské slovo a znamená lidská bytost. Roku 1206 se lovec Temudžin z klanu Boridžin stal Čingischánem. Sjednotil kočovné kmeny na území dnešního Mongolska: Kerejty, Merity a další kmeny, s nimiž během deseti let ovládl Čínu.
Pokusil se navázat také diplomatické styky s mocnou říší Chorezm, ale její šáh Muhammad vzal nabídku pouštního kočovníka jako urážku a nechal vyslance popravit. Neuměl si představit, že by Mongolové překročili hory. Když o necelé dva roky později umíral a jeho říše neexistovala, uměl si to představit docela dobře. Nevědomky způsobil pohyb Mongolů na Západ. Za 20 let byli v Evropě a rytířstvo poslali do starého železa. Naštěstí je Evropa nemile překvapila svou chudobou, takže se tu nezdrželi. Mongolská armáda nebyla obrovská.

V době Čingisovy smrti čítala armáda asi 100 000 bojovníků (vešli by se na Václavské náměstí v Praze), ale byla dokonale ukázněná, Jeden Turmen čítal 10 000 bojovníků, ale asi 40 000 lidí a 600 000 zvířat. Za sebemenší prohřešek byly velmi přísné tresty. Válečník měl pět koní, tři luky a 60 šípů. 30lehkých na střelbu do dálky a 30 těžších na probíjení zbroje. Za ztrátu luku v bitvě hrozila smrt. Po průchodu armády sice byla všude spoušť, Mongolové uměli používat hrůzu jako zbraň, ale následoval nebývalý rozkvět. Během tří generací zmizely hranice od Kavkazu po Čínské moře. Mongolové přáli vědě a obchodu. Kromě děla, papírových peněz a solárního telegrafu asi nic jiného nevynalezli, ale následně způsobili vznik Ruska, Číny, Indie a rozproudili styk Evropy s Východem, který je přežil.

Mongolové provozují lukostřelbu dosud a pravidelně v ní měří síly na tradiční slavnosti Nádam. Učí se od 3 let jezdit na koni a cca od 6 let střílet z luku. Stejně jako jejich předkové používají tradiční kompozitní luk a rákosové nebo bambusové šípy s dlouhým nízkým opeřením. Tětivu natahují palcem, ovšem zakládku na luku mají z leva a míří po šípu.

Muži, ženy i děti soupeří na této slavnosti ve třech disciplínách: Chalche, Burjat a Urjanchaj.

• V Chalche se snaží střelec zasáhnout stojící terč o hmotnosti 0,5 kg na 40 metrů. Po zásahu se terč musí kutálet 4 metry a přeskočit překážku vysokou 20 cm.
• V Burjatu je před terčem i za ním jáma, do které terč musí spadnout. 
• Urjanchaj je terčová střelba pro muže na 75 metrů a pro ženy na 65 metrů.

Autor: Michal Sodja