Kterak Mongolové nedobyli Landštejn
Kterak Mongolové nedobyli Landštejn.
(historická minipovídka, inspirovaná turnajem z 30.3.2019, sepsalo Zelí)
Budu Vám vyprávět, co jsme jednou zažili na hradě Landštejně. Vidím to, jako by to bylo dneska. Je ráno, poslední březnová sobota. Je mi tak špatně, že ani nevím, kterej je rok, ale řekl bych, že na konci je devatenáct. Včera jsme totiž trochu popili v hospodě pod hradem s kamarádama lučištníkama, co přijeli zdaleka a vídáme se jen občas. Dokonce jsou mezi náma i ženský, je to divný, ale není to špatný. Byla tam třeba jedna šikovná s mandolínou, přidali se chlapi s kytarama a zpívalo se, až se hospoda třásla. Divíte se asi, jak jsme se tam tak sešli. Pan Alois s chotí Johanou nás povolali na cvičení. Asi teď mají na starost obranu Landštejna a paní Johana prej má pod palcem všecky lučistníky v zemi. To se dějou věci. Taky prej daleko na východě řádějí Mongolové a říká se, že už nějaký vtrhli na Moravu, to je za kopcem. Tak jestli to cvičení není kvůli tomu.
Od rozednění svítí slunce, na březen je nebývale teplo. Pan Alois je starej válečník a řiká, že těžko na cvičišti, lehko na bojišti. A s paní Johanou někde v nějakejch spisech vyčetli, že když se cvičí, tak aby to bylo jako ze života. A my, místo abysme si pěkně stříleli někde na louce u lesa, budeme v tom horku lítat z kopce do kopce, na věž a pak pod hradby a zase zpátky. A představte si, prej musíme taky střílet rychle! To je pěkný nadělení.
Tak poslouchejte, co si na nás třeba vymysleli. Zasáhnout okno jedoucího dostavníku, trefovat kyvadlo až když si ho zásahem šípu do podivuhodnýho hejblátka sám odjistíš a pak musíš chvátat než koule cinkne do gongu, anebo střílet šípama, který si doběhneš vytáhnout jakoby z mrtvoly. A abysme nebyli úplně pitomí a taky se něco dověděli z histórie, tak se to vždycky menovalo podle nějaký události nebo slavnýho člověka, oni si, pan Alois s chotí, potrpí na vzdělání. Tak jsme třeba stříleli Leopoldův fenik, Buquoyovu protizteč, Jindřichovýho zbrojnoše nebo Václavovu bestii. To jak měl Václav IV. toho psa, co zakous Krajíře z Krajku. Tak to jsme stříleli potmě do sklepa, kde mu jen svítily voči, tomu psovi. To se může někdy v noci hodit. A taky byly některý legendy srandovní, museli jsme napodobovat proslulého lučištníka Zděnka Mlčenlivého z Rudy, kerej tu v opilosti po jednom vypitým pivu se vsadil, že zasáhne z různejch vzdáleností třema šípama mušinec na podsebití obranné věže. Protože pod prvním šípem malinké muší lejno úplně zmizelo, nezbylo Zděnkovi z Rudy, než druhým šípem zasáhnout konečník šípu prvního a třetím druhého. Asi je jasný, že se to nikomu nepovedlo.
Před obědem jsme dokonce stihli i něco ulovit v lese pod hradbama, a odpoledne, jak si tak pěkně s naším oddílem střílíme, ono to slunce nebylo tak strašný a nějaký obyčejný terče byly i na loukách před hradem, tak najednou z druhý strany hradu je slyšet hroznej řev. Rozeznáváme slova jako obluda a mongolové, a hlavně volání – Všichni na věž! Rychle sbíráme šípy a běžíme do hradu. Schody v donjonu bereme po třech a už vybíháme na ochoz. Ten už je obsazen lučištníky, všichni luky skloněné dolů a vypouštějí do příkopu šíp za šípem. Zdola se ozývá rachot a podivné chroptění. Kamarádům na ochozu brzy dochází šípy, nastupujeme na jejich místo a nevěříme vlastním očím. Jenže není čas na divení. Hradba dole se chvěje, až se z ní sype prach, zem v příkopu rozpukaná a v drnech a kamení se převaluje jakési ohavné tlusté střevo s obludnou zubatou hlavou, už notně postřílené šípy. Posíláme do něj další, snažíme se trefovat hlavu. Po chvíli příšera hyne v křečích. Mongoly už žádné nevidíme, asi je vyděsila smrt jejich ďábelského přisluhovače a zmizeli v lese. Propukáme v jásot a jdeme se do příkopu podívat, co to je za ukrutného patvora. Potom nám pan Alois na nádvoří vyprávěl, co to bylo. Proradní Mongolové chytají ve své domovině v poušti obřího červa, jehož zovou Olgoj Chorchoj, vozí ho s sebou do boje a užívají ho k hloubení tunelů pod hradbama. Dobře živenej červ prej dovede vyvrtat tunel, že tudy projede mongol na koni. Když jsme pak zdechlinu prohlíželi, viděli jsme, že je úplně vychrtlá, asi byl chudák po dlouhé cestě k Landštejnu na pokraji sil. Ale myslím, že i kdyby byl desetkrát tlustější a silnější, naše bdělost a střelecké umění by nedopřály červu dokončit dílo. Olgoj dochorchojoval, to se musí oslavit.
A jakoby z nebe spadnul, na prvním nádvoří stojí povoz s pivem, co jel před chvílí kolem hradu a na poslední chvíli se tam stihl schovat. Byl to nějakej novej sládek odkudsi z Truskovic u Netolic, přezdívají mu Hulvát, nebo možná tomu jeho pivu se tak říká? Už nevím. Nedalo se nic dělat, musel sudy narazit. A když viděl, jak jsme se s tím Chorchojem vypořádali,přestal bědovat a že prej si to zasloužíme. Jo, ještě si vzpomínám, že do hradu, čertví jak, pronikl jeden Mongol se ženou a dítětem. Všichni tři byli ozbrojeni luky, jenže když viděli, že by to bylo marný, nekladli odpor. Nejdřív jsme je chtěli zamordovat a svrhnout z ochozu k tý vobludě, ale jak jsme byli rozjaření vítězstvím, nechali jsme je bejt a taky ochutnat to hulvátský pivo. Bylo dobrý a vypilo se hodně rychle. Ještě že krčma v podhradí neutrpěla újmu. Večer jsme se tam zase všichni sešli a bylo hodně veselo. Málem mi v neděli ráno nestačil měšec.
Řeknu Vám, takový lukostřelecký cvičení na hradě nejni špatná věc, a kdyby zas přijeli Mongolové, aťsi mají třeba deset Olgojů Chorchojů.